ECLI:CZ:US:2019:4.US.48.19.1
sp. zn. IV. ÚS 48/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Jiřího Karlíčka, zastoupeného Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 21, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2018, č. j. 11 Co 336/2018-95, a Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 9. 2018, č. j. 80 C 96/2018-83, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Žanety Žákové, DiS., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se žalobou domáhal zrušení vyživovací povinnosti ke své zletilé dceři - vedlejší účastnici, která mu v polovině akademického roku nedoložila, že nadále pokračuje ve studiu i v letním semestru 2018 (v přípravě na budoucí povolání). K dotazu soudu dotčená univerzita potvrdila řádné studium vedlejší účastnice, pročež vzal stěžovatel žalobu ještě před jednáním zpět. Okresní soud napadeným usnesením řízení zastavil (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Nalézací soud dospěl k závěru, že procesní zavinění na zastavení řízení leží na stěžovateli (žalobci), který nevzal žalobu zpět pro chování žalované (§146 odst. 2 o. s. ř.); zároveň však uplatnil své moderační právo podle §150 o. s. ř., neboť zahájení zbytečného soudního sporu mohla vedlejší účastnice snadno předejít. Proti nákladovému výroku podal stěžovatel odvolání. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Stěžovatel brojí u Ústavního soudu proti nepřiznání práva na nákladů řízení (výrok II usnesení okresního soudu a výroky I a II usnesení krajského soudu). Stěžovatel se cítí být dotčen ve svém právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, zahrnujícím právní jistotu a právo na přístup k soudu. Napadenými rozhodnutími byl podle stěžovatele také porušen princip legitimního očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zpochybňuje závěr obecných soudů, že zpětvzetí žaloby nezavinila svým chováním vedlejší účastnice, že stěžovatel tedy vůči ní nemá právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu §146 odst. 2 o. s. ř. a v ústavní stížnosti znovu vysvětluje, že v důsledku nekomunikace vedlejší účastnice neměl jiného východiska, než předmětnou žalobu podat.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, neboť dovolání proti nákladům řízení je ze zákona nepřípustné [viz §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], avšak je zjevně neopodstatněná.
K samotné problematice nákladů řízení se Ústavní soud ve své konstantní judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě skutečně extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přihlíží i k tomu, jak intenzivně tato pochybení zasahují do práv a svobod stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní [usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421)]. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele (jeho majetkové poměry). Stěžovatel žádné konkrétní dopady do svých majetkových poměrů nepopsal.
S ohledem na výše uvedené se Ústavní soud zabýval pouze tím, zda napadená rozhodnutí porušila podstatu ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, což neshledal - obecné soudy svá rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlily, stěžovatel měl možnost předložit svůj náhled na věc. Skutečnost, že obecné soudy nepřesvědčil, porušení jeho základních práv nepředstavuje - procesní neúspěch nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)]. Tvrzená nesprávnost výkladu §146 odst. 2 o. s. ř. pak není pro věc významná, protože Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoliv prosté zákonnosti [nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)].
Odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/13 ze dne 25. 3. 2014 je nepřiléhavý, neboť uvedené rozhodnutí se nevěnuje otázce nákladů řízení, nýbrž směřuje do merita věci. Otázka zachování či nezachování vyživovací povinnosti stěžovatele vůči vedlejší účastnici soudy v předloženém řízení věcně neprojednávaly pro zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu