ECLI:CZ:US:2019:4.US.492.19.1
sp. zn. IV. ÚS 492/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky J. G., zastoupené Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, sídlem Sakařova 1631, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2018 č. j. 21 Cdo 3825/2018-385 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2018 č. j. 30 Co 462/2017-334, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace OBZOR, výrobní družstvo invalidů v Praze, sídlem Michelská 4/11, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejího ústavního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 5. 2017 č. j. 48 C 80/2013-284, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2017 č. j. 48 C 80/2013-304, byl zamítnut stěžovatelčin návrh na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru. Stěžovatelka byla u vedlejšího účastníka v pracovním poměru na základě pracovní smlouvy ze dne 2. 9. 2008. Její práce spočívala ve skládání a třídění prádla, v šití, a v roce 2012 rovněž v trhání cíchoviny. Stěžovatelka trpí alergickým ekzémem při kontaktu kůže s určitými látkami a kožním onemocněním zhoršovaným působením prachu. Na pracovišti vedlejšího účastníka je prašné prostředí ve všech místnostech, což pro stěžovatelku znamená zdravotní riziko. Tomu není možné předejít ani při použití ochranných prostředků. V roce 2012 se u stěžovatelky projevily zdravotní potíže a lékař při mimořádné prohlídce dospěl k závěru, že stěžovatelka není zdravotně způsobilá k výkonu dané práce. Tento závěr byl potvrzen dalšími dvěma znaleckými posudky. Dne 8. 1. 2013 tak dal vedlejší účastník stěžovatelce výpověď z důvodu uvedeného v §52 písm. e) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Soud dospěl po zhodnocení všech důkazů k závěru, že výkon dané práce může s velkou pravděpodobností zhoršovat stěžovatelčiny zdravotní potíže.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodl tak, že napadený rozsudek ve věci samé potvrdil. Dle odvolacího soudu je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Závěr o zákonnosti ukončení pracovního poměru vyplývá zejména ze znaleckých posudků, které odvolací soud považuje za zcela přesvědčivé a nerozporné s jinými důkazy. Posudky přitom vycházely z dostatečných podkladů. Například prašnost prostředí byla jednoznačně prokázána svědeckými výpověďmi. Aktuální vyšetření stěžovatelky pak bylo nepotřebné, neboť by neobjasnilo její stav v roce 2012. Z uvedených posudků tak dovodil, že stěžovatelka pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu dané práce. Uvedenými onemocněními stěžovatelka trpěla již při nástupu do zaměstnání a jsou takové povahy, že je prašné prostředí zhoršuje. Prašnost pracoviště byla přitom jednoznačně prokázána. Zhoršení zdravotních obtíží stěžovatelky v průběhu výkonu zaměstnání přitom nepředstavuje nemoc z povolání, neboť je důsledkem obtíží, jimiž stěžovatelka trpěla již předtím. Nebylo tedy nutné zkoumat, z jakých konkrétních důvodů se stěžovatelčin stav zhoršil.
4. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost, neboť rozhodnutí městského soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Ta jasně vymezuje, za jakých podmínek je možné ukončit pracovní poměr z důvodů zdravotních obtíží zaměstnance. Neplatnou může být výpověď shledána pouze tehdy, neprokáže-li zaměstnavatel, že zaměstnanec ztratil dlouhodobě zdravotní způsobilost k výkonu povolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Dle stěžovatelky nebylo v soudním řízení prokázáno, že by v jejím případě byl uvedený výpovědní důvod naplněn. Stěžovatelka je přesvědčena, že důkazní břemeno, ležící na straně zaměstnavatele, se vztahuje k prokázání konkrétních zdravotních problémů, ale i k prokázání příčinné souvislosti mezi těmito problémy a výkonem povolání. Nepostačuje tedy prokázání jakýchkoliv zdravotních potíží. Takové skutečnosti nebyly v daném řízení prokázány. Dle stěžovatelky ze znaleckých posudků nevyplývá, že pracovní prostředí, či výkon práce v něm, měl relevantní vliv na zdravotní stav stěžovatelky. Nelze tedy dovodit zdravotní nezpůsobilost k práci, kterou musí navíc prokázat zaměstnavatel. Stěžovatelka se neztotožňuje se závěrem z revizního posudku, dle nějž postačuje pouhá obava ze zhoršení zdravotního stavu zaměstnance, neboť tím by byli zaměstnanci vystaveni riziku libovůle. Soudy dle stěžovatelky rezignovaly na svou povinnost, když pouze převzaly závěry revizního znaleckého posudku. K tomu stěžovatelka podotýká, že nebyla revizním znalcem osobně vyšetřena a znalec se neseznámil ani se stavem jejího pracoviště. Samotný závěr, že stěžovatelce může pracovní prostředí způsobit zhoršení zdravotního stavu, je tedy ryze spekulativní (nemající oporu v dokazování). Prokázáno nebylo ani to, že u stěžovatelky v roce 2012 vůbec došlo ke zhoršení zdravotního stavu. Stěžovatelka pracovala ve stejném místě od roku 2008, pod dohledem lékaře, a její stav se nezměnil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s aplikací podústavního práva, jak ji provedly obecné soudy, a s jejich závěry stran zjištěného skutkového stavu. To však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Hlavní závěr napadených rozhodnutí, dle nějž k platnosti výpovědi postačuje prokázání dostatečné pravděpodobnosti zhoršení zdravotního stavu při pokračování zaměstnání, není v rozporu s žádným z ústavních principů soudního rozhodování, ani stěžovatelčiných základních práv a svobod (srov. čl. 26 odst. 3 Listiny). Uvedená úprava chrání nejen zájmy zaměstnavatelů, ale i práva zaměstnanců jako objektivní hodnotu (srov. čl. 28 a 31 Listiny). K námitce konkrétních skutkových závěrů učiněných obecnými soudy lze pak plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí rozebrané podrobněji výše. Stěžovatelčin odlišných náhled na obsah provedených důkazů není rovněž opodstatněnou námitkou v řízení o ústavní stížnosti. Se všemi konkrétními námitkami se soudy vypořádaly (kupř. nutnost stěžovatelčina osobního vyšetření) a obsah důkazů vyhodnotily bez jejich jakýchkoliv deformací.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu