ECLI:CZ:US:2019:4.US.506.19.1
sp. zn. IV. ÚS 506/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky I. L., zastoupené Mgr. Romanou Mrózkovou, advokátkou se sídlem v Havířově, Národní třída 856/1, proti usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2018, č. j. 1 To 342/2018-168, a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, ze dne 7. srpna 2018, č. j. KRPT-104055/TČ-2017-070082, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným usnesením rozhodla Policie České republiky (dále jen "policie") podle §79a trestního řádu o zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky, neboť je pravděpodobné, že jsou výnosem trestné činnosti; stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení zamítl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením jako nedůvodnou.
Právně zastoupená stěžovatelka ve své ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nesprávnost závěrů policie a z toho plynoucí bezdůvodnost zajištění jejích nemovitostí. Stěžovatelka je přesvědčena, že byla omezena ve svém právu na přístup k soudu, v právu být soudem vyslechnuta a mít možnost bránit své vlastnictví; jediné co mohla učinit, bylo podání stížnosti. Podle stěžovatelky je závěr, že zajištěné nemovitosti jsou výnosem trestné činnosti jejího manžela, nesprávný, ničím nepodložený a informace uvedené v usneseních jsou pouze spekulací orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 30. ledna 2008, sp. zn. II. ÚS 642/07 (N 25/48 SbNU 291, dostupný též na http://nalus.usoud.cz), podle něhož musí každé zasahování do práva na užívání majetku splňovat kritérium přiměřenosti, které dodrženo nebylo. K údajné trestné činnosti mělo docházet v letech 2007 - 2010, orgány činné v trestním řízení mohly tedy konat podstatně dříve; zajištění nemovitostí policií vyznačené ve veřejně přístupném katastru nemovitostí stěžovatelku dehonestuje a vedlo k požadavku banky (poskytovatelky hypotečního úvěru) na objasnění situace. Proto je stěžovatelka přesvědčena, že orgány veřejné moci zasáhly do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1, 36, 37 a 38 Listiny základních práv a svobod.
Podle §79a odst. 1 trestního řádu může v přípravném řízení policejní orgán rozhodnout o zajištění věci, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že je věc výnosem z trestné činnosti; proti rozhodnutí o zajištění je přípustná stížnost. Rozhodnutí o zajištění věci tak nemusí být založeno na stoprocentní jistotě, ale na existenci (vyšší) pravděpodobnosti protiprávnosti původu prostředků na pořízení předmětné věci - o této skutečnosti byla stěžovatelka poučena již krajským soudem v odůvodnění napadeného usnesení (bod. 6). Stěžovatelka podala proti usnesení policie stížnost (§141 a násl. trestního řádu), o níž soud rozhodl v neveřejném zasedání (§240 trestního řádu); tato forma řízení před soudem je určena k projednávání otázek, které svou povahou zpravidla nevyžadují, aby bezprostředně před rozhodnutím soudu byly prováděny důkazy a aby věc byla probírána za účasti stran.
Z odůvodnění usnesení krajského soudu je patrné, že se argumentací předestřenou stěžovatelkou důkladně zabýval, porovnával výši jejích příjmů podle údajů, které zjistila policie a které uvedla stěžovatelka; poukázal přitom na chyby ve stěžovatelkou předložených podkladech (hrubá a čistá mzda, rozdíl mezi údajem od stěžovatelky a z prohlášení svědka aj.) a přesvědčivě zdůvodnil, proč považuje rozhodnutí policie za správné.
Stěžovatelka je zjevně nespokojena s omezením, které se fakticky týká jen zcizení jejích nemovitostí a které není konečným rozhodnutím o nich; v ústavní stížnosti však neuvedla žádnou (novou) okolnost svědčící o tvrzeném zkrácení v základních právech. Orgány činné v trestním řízení postupovaly v řízení v souladu s procesními předpisy, napadená rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, a proto je Ústavní soud nepovažuje za přiměřená a ústavně konformní.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 3. 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu