ECLI:CZ:US:2019:4.US.530.19.1
sp. zn. IV. ÚS 530/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vacovského, zastoupeného Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem, sídlem Bykoš 41, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. března 2018 č. j. 3 VSOL 90/2018-A-42 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. prosince 2017 č. j. KSOS 31 INS 15202/2017-A-21, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Sberbank CZ, a. s., sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na zachování lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, právo vlastnit majetek a rovnost vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s právem na respektování obydlí a jeho ochranu podle čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy, a že porušena byla i povinnost soudů k ochraně práv podle čl. 90 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo k insolvenčnímu návrhu vedlejší účastnice mj. rozhodnuto, že se zjišťuje stěžovatelův úpadek, že se na jeho majetek prohlašuje konkurs a že se insolvenční správkyní ustanovuje Mgr. Ing. Pavla Buxbaumová. Toto usnesení krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním, Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") je však ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil.
3. Proti tomuto usnesení vrchního soudu brojil stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2018 č. j. 29 NSČR 104/2018-A-49 jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl. Dospěl totiž k závěru, že přípustnost dovolání nemůže založit stěžovatelem uplatňovaná tzv. zmatečnostní vada podle §229 odst. 3 o. s. ř. a nejsou s to tak učinit ani další námitky, neboť ty nejsou způsobilé zpochybnit správnost právního posouzení odvolacím soudem nebo představují nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se krajský soud a vrchní soud nevypořádaly s jeho procesní obranou proti návrhu vedlejší účastnice obsaženou zejména v jeho vyjádření ze dne 26. 9. 2017, v němž vyvozuje, že jde o šikanózní návrh. Dále vyjádřil názor, že je sporné jeho občanství České republiky, a tudíž je sporná i vázanost jejím právním řádem, a že neexistuje žádná smlouva uzavřená mezi ním a krajským soudem či vrchním soudem, z níž by plynulo jejich oprávnění řešit daný spor. Stěžovatel má za to, že aplikované právní normy obsažené v občanském soudním řádu, insolvenčním zákoně a dalších navazujících předpisech, mají být v rozporu s jeho přirozenými právy. Vedlejší účastnice se přitom dle stěžovatele dopustila podvodného jednání, když předstírala, že má peníze, neboť tyto nebyly kryté, podvodný má být i celý systém částečných bankovních rezerv, který umožnuje bankám vytvářet neustále nové peníze na základě úvěrových smluv. Vedlejší účastnice nemůže prokázat, že peníze ve skutečnosti měla a převedla na jeho účet, když bezhotovostní peněžité prostředky nepředstavují reálnou hodnotu per se. Oproti tomu v insolvenčním řízení má stěžovatel pozbýt hodnoty velmi reálné - obydlí reprezentované domem a přilehlými pozemky, aniž by mu byla nabízena alternativa v podobě obydlí jiného. Současně upozornil, že jeho osobní údaje jsou společně se (zkreslenými) informacemi o jeho majetkových poměrech dostupné na internetu, což narušuje jeho lidskou důstojnost.
5. Stěžovatel klade otázku, zda bezhotovostní prostředky představují takovou majetkovou hodnotu, aby právo banky na jejich vrácení odůvodnilo (legitimizovalo) takové rozhodnutí orgánů veřejné moci, které by jej připravilo o obydlí, a zda se případný kladný závěr vztahuje i na úroky. Pohledávky vedlejší účastnice nepovažuje za existující, resp. za peněžitý závazek podle §3 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), a tudíž není splněna podmínka pro prohlášení úpadku.
6. Závěrem stěžovatel, vědom si zmatečnostní povahy dané námitky, upozornil, že vrchní soud přes jeho písemnou žádost ze dne 26. 3. 2018 neodročil jednání nařízené na 27. 3. 2018, ač ji podložil lékařkou zprávou a projevil zájem se jednání zúčastnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu").
8. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a zda tak je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Jak patrno z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil námitku, že se nemohl účastnit jednání vrchního soudu (jako soudu odvolacího). Ač si přitom byl vědom, že jde o tzv. zmatečnostní důvod podle §229 odst. 3 o. s. ř. (viz i shora označené usnesení Nejvyššího soudu), z obsahu ústavní stížnosti neplyne, že by podal žalobu pro zmatečnost, resp. že by tento procesní prostředek, který mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, vyčerpal, tj. dosáhl rozhodnutí o něm (viz také §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Z toho je zřejmé, že v této části je tato námitka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud, i kdyby ústavní stížnost nepovažoval za nepřípustnou jako celek (viz výše), a přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných (a přípustných) námitek [a to se zřetelem ke skutečnosti, že může přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše)], musel by dospět k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že nebyly splněny podmínky §3 odst. 1 písm. b) a c) insolvenčního zákona, a tudíž že nebylo možné rozhodnout tak, že se zjišťuje jeho úpadek. V napadených rozhodnutích však bylo řádně zdůvodněno, proč krajský soud a vrchní soud považují podmínky pro rozhodnutí o úpadku za splněné, přičemž ústavní stížnost ve vztahu k jejich právním závěrům žádnou relevantní argumentaci neobsahuje. Zde proto Ústavnímu soudu nezbylo, než na ni stěžovatele plně odkázat s tím, že nemá, co by uvedeným soudům mohl z hlediska ústavnosti vytknout. Vyvozuje-li stěžovatel porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod z toho, že nepodléhá zdejšímu právnímu řádu a jurisdikci tuzemských soudů (protože se necítí občanem České republiky), Ústavní soud tento jeho názor nesdílí, což platí rovněž o jeho úvaze, že
jsou-li peněžní prostředky poskytnuty bankou prostřednictvím bezhotovostní platby, nejde o reálné hodnoty (takže nemusí plnit svůj závazek vůči vedlejší účastnici ze smlouvy o úvěru). Namítá-li stěžovatel zveřejnění svých údajů na internetu, je zjevné, že nejde o vadu, jež by mohla založit protiústavnost samotných soudních rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatel domáhá.
12. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu