ECLI:CZ:US:2019:4.US.542.19.1
sp. zn. IV. ÚS 542/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Miloje Pajiče, zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 208/8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 33 Cdo 5073/2017-250, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2016, č. j. 30 Co 244/2016-180, a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 27. dubna 2016, č. j. 20 C 19/2014-151, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ jako účastníků řízení, a Aleny Pajičové, jako vedlejší účastnice řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí proti všem rozhodnutím obecných soudů uvedených v záhlaví tohoto usnesení a namítá, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Okresní soud Praha-východ (dále jen "nalézací soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele (v procesním postavení žalobce) proti vedlejší účastnici (žalované) o nahrazení její vůle uzavřít se stěžovatelem dvě kupní smlouvy. Stěžovatel se domáhal, aby mu jeho bývalá manželka prodala nemovité věci nacházející se v katastrálním území Sluhy, zapsané na listu vlastnictví č. X1 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-východ, za kupní cenu 260 000 Kč, a v katastrálním území Měchenice, zapsané na listu vlastnictví č. X2 u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ, za kupní cenu 405 000 Kč.
Stěžovatel a vedlejší účastnice byli od 23. 3. 1985 do 20. 1. 2012 manželi a spor vedený před obecnými soudy byl součástí jejich "porozvodového" majetkového vypořádání. Podstata sporu spočívala v tom, že stěžovatel, který je státním občanem Republiky Srbsko, se rozhodl po roce 1989 investovat do nákupu nemovitostí; podle zákona však nebyl podle tehdejších předpisů oprávněn jako devizový cizozemec nabývat do svého vlastnictví nemovitosti. S vedlejší účastnicí tedy podle svého tvrzení uzavřel ústní dohodu o obstarání věci (dále jen "dohoda"), podle které měla vedlejší účastnice vždy "na sebe" koupit určenou nemovitost za prostředky, které jí stěžovatel poskytl, s tím, že po změně právní úpravy převede nemovitosti na stěžovatele.
Vedlejší účastnice dohodu popřela a soud I. stupně žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl - dospěl především k následujícímu závěru: Vzhledem k tomu, že stěžovatel inicioval také řízení o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM"), které je vedeno u nalézacího soudu pod sp. zn. 3 C 25/2015, do něhož zahrnul i nemovitosti, je vyloučené, aby byly současně ve vlastnictví vedlejší stěžovatelky - a té aby soud uložil nemovitosti prodat stěžovateli - a zároveň aby byly součástí SJM. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") se zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu, jehož rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") odmítl napadeným usnesením dovolání stěžovatele jako nepřípustné, protože se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, v usnesení přesně uvedené.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není vrcholem soustavy soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti; může tak učinit jen tehdy, zjistí-li současně porušení základního práva či svobody. Obecné soudy nepřisvědčily argumentům stěžovatele a rozhodly odlišně od jeho představ; své právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily - jde o závěry nezávislých soudů, které Ústavní soud nemá důvod přezkoumávat. Ústavní stížnost přes svoji obsáhlost žádné relevantní ústavněprávní argumenty neobsahuje a představuje jen polemiku se závěry obecných soudů, které svá rozhodnutí srozumitelně a logicky vysvětlily a dospěly k nim přesně podle daných procesních pravidel. Skutečnost, že se stěžovateli nepodařilo soudy přesvědčit o důvodnosti svého nároku, porušení jeho práv nepředstavuje - neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senát