ECLI:CZ:US:2019:4.US.555.19.1
sp. zn. IV. ÚS 555/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Stephena Petera Smyrka, zastoupeného JUDr. Leošem Viktorinem, advokátem, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 7 Cmo 215/2018-29, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a Mária Arpáda Andódiho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") výrazným způsobem zasáhl do jeho základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Směnečným platebním rozkazem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 9. 2018 č. j. 30 Cm 245/2018-14 bylo uloženo vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému), aby zaplatil stěžovateli (jako žalobci) částku 39 900 Kč, 6% úrok z této částky od 5. 7. 2018 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 133 Kč, jakož i náhradu nákladů řízení ve výši 4 180 Kč (nebo aby podal námitky do 15 dnů od jeho doručení). Jde-li o výrok o náhradě nákladů řízení, krajský soud aplikoval §14b odst. 1 a 5 advokátního tarifu, což zdůvodnil tím, že je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatel opakovaně hromadným způsobem na identickém žalobním formulářovém vzoru uplatňuje právo na zaplacení z formulářově identické směnky vystavené fyzickými osobami (jako žalovanými) v jeho prospěch.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením směnečný platební rozkaz v napadené části, tj. ve výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud se s postupem krajského soudu ztotožnil, přičemž uvedl, že si je vědom toho, že ve svém usnesení ze dne 6. 1. 2015 č. j. 4 Cmo 322/2014-19, které bylo vydáno v typově stejné věci vedené u krajského soudu pod sp. zn. 6 Cm 298/2014 a kde rovněž rozhodoval o odvolání stěžovatele do výroku o náhradě nákladů řízení, obsahujícím stejnou argumentaci jako v nyní posuzované věci, uzavřel, že §14b advokátního tarifu nelze ve směnečném řízení aplikovat. Současně vrchní soud upozornil, že za účelem sjednocení judikatury předložil návrh na publikaci tohoto rozhodnutí ve Sbírce soudních rozhodnutí, ovšem na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 10. 6. 2015 daný názor v odborné diskuzi nezískal téměř žádnou podporu, když plénum dospělo k závěru, že i směnečné nároky mohou být uplatňovány formulářově a že aplikaci uvedeného ustanovení lze vyloučit jen výjimečně. K tomu dodal, že v té době neměl daná zjištění krajského soudu k dispozici, přičemž za rok 2017 a 2018 bylo výše uvedeným způsobem podáno 195 žalob.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí velmi stručně tak, že krajský soud správně shledal předpoklady pro aplikaci §14b advokátního tarifu, a proto směnečný platební rozkaz ve výroku o náhradě nákladů řízení potvrdil. Takto mu namísto částky 10 528,50 Kč bylo přiznáno jen 3 934 Kč (správně 4 180 Kč), včetně zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 754 Kč (správně 2 002 Kč). Upozornil, že členkou senátu, který věc rozhodoval, byla JUDr. Eustasia Rutarová, která byla rovněž členkou senátu, který rozhodoval ve věci sp. zn. 4 Cmo 322/2014 (viz výše), a že tato soudkyně tedy zásadním způsobem změnila svůj názor.
5. Stěžovatel odmítl se s takovým postupem ztotožnit a v návaznosti poukázal na své tzv. legitimní očekávání spočívající v tom, že si vrchní soud bude stát za svým právním názorem. Současně odkázal na obsah spisu, v němž se nenachází žádný úřední záznam o tom, že by bylo konkrétně lustrováno, za jaké období u krajského soudu podal návrhy na vydání směnečného platebního rozkazu. Vrchní soud se spokojil s pouhým výčtem počtu žalob tvrzených v odůvodnění směnečného platebního rozkazu a s jeho naprosto nepravdivým tvrzením, že hromadně uplatňuje na identickém žalobním formulářovém vzoru nárok na zaplacení směnky. Takový žalobní formulářový vzor neexistuje a žádnou takovou žalobu stěžovatel dle svých slov podat nemohl, neboť to "fakticky ani nelze".
6. K této otázce stěžovatel argumentoval tím, že ve všech jím vedených sporech plní směnka zajišťovací funkci a před každým sporem musí jeho právní zástupce prostudovat nejen samotnou směnku, nýbrž veškeré dokumenty, ze kterých je zřejmé, jaký nárok směnka zajišťuje, aby byl předem připraven na možné námitky žalované strany. V žádném případě nelze uvažovat o tom, že se v zásadě liší jen údaji o žalovaném a žalované částce, byť na základě charakteru směnky lze očekávat, že tvrzení o směnce nemohou být v samotné žalobě jiná, než jaké údaje jsou na ní uvedeny. Zmínil také to, že ve směnečném řízení se nelze domáhat vydání elektronického platebního rozkazu, a následně uzavřel, že s ohledem na zmíněná specifika nelze tvrdit, že daný návrh je formulářovou či bagatelní žalobou.
7. Stěžovatel argumentoval také tím, že k novelizaci advokátního tarifu vyhláškou č. 120/2014 Sb. došlo v návaznosti na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 25/12 (N 59/69 SbNU 123; 116/2013 Sb.) a jejím cílem bylo snížit částky, které je povinna nahradit úspěšné straně neúspěšná strana tam, kde jde o nižší hodnoty peněžitého plnění, a to tak, aby výše náhrady nákladů řízení nebyla vyšší než předmět sporu nebo než skutečně vynaložené náklady. Jde-li o §14b, daná novela byla zaměřena pouze na bagatelní žaloby podávané na ustáleném vzoru opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech, a necílila, a ani nemohla cílit na vydání směnečného platebního rozkazu, neboť ten nelze uplatnit na ustáleném vzoru, protože by takovému návrhu nemohl soud vyhovět. Nadto u tzv. formulářových žalob nepřipadá v úvahu po skončení věci další aktivní postup právního zástupce, zatímco ve skončeném směnečném řízení je povinností právního zástupce převzít originál směnky a zajistit jeho předání výstavci. Dle stěžovatele tato agenda nemá nic společného s formulářovými žalobami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Obdobnou ústavní stížností téhož stěžovatele se Ústavní soud zabýval, a protože neshledal, že by věc měla ústavněprávní rozměr, usnesením ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. I. ÚS 525/19 ji jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Protože IV. senát neshledal žádný důvod, proč by se měl od tohoto právního názoru odchýlit, stěžovatele odkazuje na odůvodnění uvedeného usnesení.
12. K tomu možno dodat, že tzv. legitimní očekávání u účastníků řízení nezakládá (bez dalšího) předchozí rozhodnutí, zde pak konkrétně zmíněné usnesení vrchního soudu č. j. 4 Cmo 322/2014-19 [k důvodům viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11 (N 216/71 SbNU 531)], přičemž změna původního právního názoru nebyla v dané věci bezdůvodná (svévolná), neboť tento názor nebyl správný, jak vyplynulo ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (byť to bylo vyjádřeno pouze "neformálně" odmítnutím publikace tohoto usnesení ve Sbírce soudních rozhodnutí). Stěžovatel dále vytkl vrchnímu soudu, že jen převzal údaj krajského soudu o počtu jím podaných žalob, a dále tvrdil, že v těchto případech nejde o tzv. formulářové žaloby. Samotnou skutečnost, že stěžovatel podal u krajského soudu další žaloby, lze vyvodit z obsahu ústavní stížnosti. Naopak z ústavní stížnosti neplyne, v čem by zásadní skutkové a právní odlišnosti v jednotlivých věcech, jež vyžadovaly individualizaci podaných návrhů, a vylučovaly tak použití "ustáleného vzoru", měly spočívat. Argumentuje-li stěžovatel tím, že jeho právní zástupce se musí s každou věcí seznámit, nevylučuje, že by nemohlo jít o rutinní, časově a odborně nenáročné úkony. A poukazuje-li stěžovatel na nutnost poskytnutí součinnosti soudu po skončení řízení, nehledě na to, že toto se podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu netýká, jde o jednoduchý administrativní úkon, který řízení o daném návrhu nijak podstatně od "běžného" soudního řízení neodlišuje.
13. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu