ECLI:CZ:US:2019:4.US.566.19.1
sp. zn. IV. ÚS 566/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 19, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2018 č. j. 6 Tdo 1370/2018-31, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. června 2018 č. j. 3 To 146/2018-245 a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 22. března 2018 č. j. 14 T 251/2017-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Blansku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Blansku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Blansku (dále jen "okresní soud") sp. zn. 14 T 251/2017 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze spáchání trestného činu účasti na sebevraždě podle §144 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Uvedeného jednání se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že za pomoci svého známého zajistil svému otci, o němž se domníval, že trpí tzv. nemocí ALS, přepravu k propasti Macocha, kde předal svému otci jeho věci a schůdky, s jejichž pomocí otec posléze překonal zábradlí nad propastí a skokem dolů spáchal sebevraždu. Téhož dne večer se stěžovatel dostavil na policejní služebnu, kde předložil otcův "dopis na rozloučenou" a nahlásil jeho pohřešování. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud na základě řady nepřímých důkazů. O vědomosti stěžovatele úmyslu otce spáchat sebevraždu svědčí dle okresního soudu svědecká výpověď popisující jeho telefonní rozhovor se sestrou zemřelého, jakož i jeho chování po otcově sebevraždě, zejména uváděním nepravdivých informací policejnímu orgánu. Stěžovatelovu obhajobu, spočívající v tom, že stěžovatel nevěděl o otcově úmyslu, neboť mu řekl, že si jde pouze na několik dní k Macoše odpočinout a vše si v klidu rozmyslet, označil soud za nevěrohodnou. Z výpovědí svědků vyplynulo, že stěžovatelův otec měl obavy zůstat sám doma, případně v lázních bez blízkých osob. Je tak zcela nelogické, že by se neschopen samostatné jízdy a pouze obtížné chůze, rozhodl vypravit na několik dní do Moravského krasu. Ačkoliv stěžovatel vypověděl, že před penzionem byla spousta lidí, a hospoda byla otevřená, z kamerových záznamů je zřejmé, že se v okolí nikdo nenacházel, a to zejména proto, že ještě nezačala turistická sezóna, nebylo možné se ubytovat a ve všední den v podvečer se zde nikdo nenacházel.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu. Důvěryhodnost stěžovatelovy výpovědi byla podle krajského soudu zpochybněna dalšími svědeckými výpověďmi i ročním obdobím a dobou (večer), kdy se měl jeho otec údajně chtít na Macoše ubytovat. Dále je nelogické, aby stěžovatel nedovezl (nebo nedoprovodil) otce přímo k ubytování. Naopak stěžovatel vyndal z vozidla objemnou tašku o délce 1,5 metru, kterou otci zanesl k můstku u propasti. Poté odjel. Dále uváděl nepravdivé informace o okolnostech případu policii, a ve zprávě příbuzným naznačil, že otec spáchal sebevraždu. Tato lživá sdělení dle soudu svědčí o jeho vědomosti o otcově úmyslu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením jako zjevně neopodstatněné, když se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud se nevypořádal s namítanými vadami rozhodnutí nalézacího soudu. Podobné nedostatky pak vykazuje i rozhodnutí dovolacího soudu ve vztahu k námitce tzv. extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů. Dále stěžovatel poukazuje na konkrétní závěry soudů, které z provedeného dokazování dle jeho názoru nevyplývají, resp. nemají k nim žádný logický vztah. Soudy tak stěžovatelovu vinu nepřípustně dovodily ze zjištěného faktu, že stěžovatelův otec o sebevraždě vícekrát hovořil, avšak ne v souvislosti s konkrétním dnem. Dále není zřejmé, z čeho soudy dovodily nelogičnost stěžovatelovy víry, že jeho otec si jede na několik dnů do hotelu Macocha odpočinout a "vše v klidu promyslet". V tomto ohledu odvolací soud zcela spekuluje, že dne 27. 3. 2017 ubytovací služby v okolí Macochy nefungovaly. V tomto směru neprovedly soudy žádný důkaz. Stěžovatel svým vlastním šetřením zjistil, že hotel byl již v provozu, byť se sníženou kapacitou, a měl za to, že v restauraci již byli přítomni hosté. Dále není zřejmé, jak z kamerového záznamu soudy dovodily, že stěžovatel donesl otcovy věci "blíže k propasti Macocha". Na záznamu totiž nelze vidět, kam stěžovatel věci odnáší. Zavazadla stěžovatelova otce byla přitom nalezena u hotelu Macocha. Tento důkaz ve prospěch obhajoby přitom soudy vůbec nehodnotí. Přenesené věci stěžovatel považoval za pomůcky, které jeho otec používal při chůzi. Tyto důkazy tak soudy, s posvěcením Nejvyššího soudu, vyhodnotily v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Dovolací soud dále nevysvětluje, z jakého důvodu označil některé námitky za nepřípadné. Zároveň dovolací soud nepřípustně spekuluje, že stěžovatel měl být seznámen s obsahem přenášených zavazadel. Se zbývajícími námitkami týkajícími se extrémního rozporu s důkazy se Nejvyšší soud nevypořádal vůbec. Soudy zároveň nijak nevyhodnotily jednoznačný důkaz ve prospěch stěžovatele, jímž byla textová zpráva, kterou otci poslal krátce po rozloučení se u hotelu Macocha. V tomto směru jde o tzv. opomenutý důkaz. Zcela neadekvátní pozornost pak soudy věnovaly chování stěžovatele po otcově sebevraždě, které dokonce zahrnuly do skutkové věty rozsudku, ačkoliv je zřejmé, že jím těžko mohl napomáhat již dokonané sebevraždě. Stěžovatelem uváděné nepravdy byly motivovány snahou nezatáhnout do celé záležitosti svého známého, který stěžovatele a jeho otce na Macochu odvezl. Konečně, z tzv. skutkové věty nevyplývá naplnění subjektivní stránky stěžovatelova údajného jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá zčásti námitky, s nimiž se již obecné soudy dostatečně vypořádaly, a zčásti naopak námitky, které v předchozím řízení neuplatil. Kupříkladu ve stěžovatelově odvolání není uvedena námitka stěžovatelem poslané textové zprávy otci po jeho údajném opuštění (není uvedena ani v protokolu o veřejném zasedání). Krajskému soudu tak nelze vytknout, že tento důkaz "opomněl" ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Této námitce tedy nelze vyhovět.
10. Ve zbytku pak stěžovatel po celé trestní řízení (jakož i v ústavní stížnosti) předkládá především svoji verzi skutkového děje a vlastní hodnocení důkazů. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. Ostatně, v dané věci ani žádný takový rozpor mezi jednotlivými důkazy neexistuje. Stěžovatel se pouze neztotožňuje s tím, jaký závěr soudy z provedených důkazů dovodily.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Zásadu in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
12. Soudy stěžovatelovu vinu dovodily ze souhrnu nepřímých důkazů, který dle jejich názoru tvoří tzv. ucelený řetězec. Tento svůj závěr dostatečně zdůvodnily a jednotlivé důkazy srozumitelně vyjmenovaly a v jejich souhrnu vyhodnotily. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále hodnotí důkazy toliko izolovaně, bez přihlédnutí k dalším důkazům. Ani některé z těchto námitek stěžovatel neuplatnil v odvolacím řízení (např. otázku provozu ubytovacích zařízení, které krajský soud převzal od soudu nalézacího, a stěžovatel tuto skutečnost nerozporoval), pročež nelze krajskému soudu vytknout, že se s nimi nevypořádal. Podstatné je však to, že Ústavní soud nemůže z ústavněprávního hlediska závěru o uceleném řetězci nepřímých důkazů cokoliv vytknout. Soudy při svém hodnocení neporušily žádnou ústavněprávní zásadu. Na tomto místě je zbytečné jejich podrobné odůvodnění opakovat a lze na něj toliko odkázat.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu