ECLI:CZ:US:2019:4.US.591.19.1
sp. zn. IV. ÚS 591/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace CF FLOP s. r. o., sídlem Nejedlého 383/11, Brno, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem Masná 1493/8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2018 č. j. 30 Cdo 4035/2018-538, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2018 č. j. 13 Co 447/2017-494 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. srpna 2017 č. j. 15 C 174/2012-460, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu na zaplacení částky 1 842 277 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat újmu vzniklou stěžovatelce nečinností exekutorského úřadu.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že ve své judikatuře konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody vůči státu může být úspěšně uplatněn pouze tehdy, kdyby poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen. Rozsudek odvolacího soudu je přitom zcela v souladu s tímto závěrem. V dané věci se podařilo novému exekutorovi dohledat majetek povinného a stěžovatelka z něj bude moci být eventuálně uspokojena. Proto není možné prozatím dovodit vznik škody. Na dalších stěžovatelkou vymezených otázkách přitom rozhodnutí odvolacího soudu nestojí a dovolací soud se tedy jimi nemůže zabývat.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Dle stěžovatelky se obecné soudy dopustily svévole, když dospěly k závěru o tom, že škoda stěžovatelce "prozatím" nevznikla, ačkoliv exekuční řízení trvá již sedmnáct let. Podle stěžovatelky bylo jejich povinností podrobně zkoumat postup exekutora, aby mohly posoudit otázku příčinné souvislosti mezi újmou stěžovatelky a postupem orgánu veřejné moci. Měly postupovat jinak a zjistit vznik škody v jednotlivých obdobích exekučního řízení. Stručné odůvodnění Nejvyššího soudu nemůže dle stěžovatelky obstát z ústavněprávního hlediska. Dovolací soud dle stěžovatelky pochybil, když všechny nastolené otázky souhrnně odmítl. Dále stěžovatelka obsáhle rozebírá, v čem byly jednotlivé otázky relevantní. Tím, že Nejvyšší soud nereagoval na vznesené otázky, odepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Rozhodnutí obecných soudů jsou založena na závěru o subsidiární odpovědnosti státu za způsobenou škodu, tedy na závěru, podle kterého svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu (alespoň dosud) vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Ústavní soud rovněž přisvědčil závěru Nejvyššího soudu o neopodstatněnosti všech ostatních námitek stěžovatele (možnost soudního přezkumu jednotlivých úkonů exekutora v exekučním řízení, formální vedení exekučního řízení, potenciální vznik škody v exekučním řízení, i když exekutor dohledá majetek povinného, možnost nově zjištěným majetkem v exekučním řízení zhojit škodu vzniklou majetkem ušlým či úniku majetku v důsledku jeho nevymožení soudním exekutorem), neboť ani kdyby jim Nejvyšší soud případně vyhověl, nemohlo by to vést ke zrušení rozhodnutí městského soudu, neboť to na tom nestojí. Oba tyto závěry z ústavněprávního hlediska proto plně obstojí (srov. k tomu např. bod 12 usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 2198/13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ostatně stěžovatelka proti těmto závěrům Nejvyššího soudu v podstatě nikterak konkrétně nebrojí. U druhého závěru pouze nepřípadně odkazuje na obecnou povinnost Nejvyššího soudu zabývat se v dovolání vznesenými otázkami, která však nemůže jít ani dle judikatury Ústavního soudu nad rámec procesních podmínek upravujících dovolací řízení. Jedinou námitkou, která alespoň zdánlivě směřuje do merita věci, je stěžovatelčino tvrzení, že soudy měly řešit odděleně její pohledávky vůči povinnému z exekučního řízení, resp. odpovědnost exekutora za jejich výkon. Taková otázka však zjevně nedosahuje ústavněprávní úrovně, neboť zcela spadá do oblasti podústavního práva a kompetence zákonodárce, resp. obecných soudů.
10. Délka řízení je v tomto směru irelevantní pro odpovědnost státu, neboť stěžovatelka se domáhala náhrady majetkové újmy, a nikoliv újmy za nepřiměřeně dlouhé exekuční řízení.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu