ECLI:CZ:US:2019:4.US.605.19.1
sp. zn. IV. ÚS 605/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad Praha 5, sídlem Evropská 663/132, Praha 6 - Dejvice, zastoupeného JUDr. Pavlem Truxou, advokátem, sídlem Josefa Knihy 177, Rokycany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2018 sp. zn. 20 Cdo 3944/2018 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. července 2018 sp. zn. 14 Co 192/2018, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a obchodních společností 1. AB - CREDIT a. s., sídlem Opletalova 1603/57, Praha 1 - Nové Město, a 2. ZIR Hostouň, s. r. o., sídlem Osvobození 144, Hostouň, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že nesprávným právním posouzení věci došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
2. Usnesením ze dne 2. 11. 2015 č. j. 067 EX 2722/12-84 stěžovatel jako soudní exekutor v exekuční věci první vedlejší účastnice (dále jen "oprávněná") proti druhé vedlejší účastnici (dále jen "povinná"), jejímž předmětem byla částka 4 233 499,93 Kč s příslušenstvím, rozhodl tak, že insolvenčnímu správci povinné Mgr. Petru Buršíkovi se po odpočtu nákladů exekuce ve výši 157 600,62 Kč vydává v exekučním řízení vymožené plnění ve výši 942 399,38 Kč a že se JUDr. Jiřímu Doležalovi přiznává odměna ve výši 71 312,50 Kč, sobě pak stěžovatel přiznal odměnu ve výši 86 288,12 Kč.
3. K odvolání JUDr. Jiřího Janečky, Ph.D., soudního exekutora, Exekutorský úřad
Plzeň-jih, Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením změnil stěžovatelovo usnesení tak, že se konkursnímu správci povinné po odpočtu nákladů exekuce vydává částka 927 423,75 Kč, že se soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Janečkovi, Ph.D., z vymoženého plnění přiznávají náklady předchozí exekuce ve výši 172 567,25 Kč, a že se stěžovateli z vymoženého plnění nic nepřiznává.
4. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením zamítl a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že nesprávnost právního posouzení obecnými soudy spatřuje v tom, že mu nepřiznaly žádnou odměnu ani náhradu hotových výdajů, přestože exekuci vede již od roku 2012 a jde o procesně náročné řízení. Exekuční řízení převzal ke dni 18. 7. 2012 na základě usnesení Okresního soudu v Domažlicích, ze spisu předchozího exekutora JUDr. Jiřího Doležala vyplynulo, že ke dni 27. 1. 2004, kdy byl na povinnou prohlášen konkurs, byla na účtu tohoto exekutora uložena vymožená částka 1 100 000 Kč. Tyto finanční prostředky mu nebyly předány, nebyl mu předán ani kompletní exekuční spis (který nebyl předán ani jeho nástupci JUDr. Jiřímu Janečkovi, Ph.D.), a proto ho musel zrekonstruovat. Předchozí exekutor byl opakovaně, avšak marně vyzýván konkursním správcem k vydání výtěžku exekuce do konkursní podstaty, k němu došlo až v roce 2015, kdy za neposkytnutí součinnosti přistoupil k ukládání pokut. Dne 2. 11. 2015 tak mohl rozhodnout o vydání výtěžku konkursnímu správci a - dle spravedlivého uspořádání - o výši odměny a hotových výdajů svých i JUDr. Jiřího Doležala.
6. Dále stěžovatel poukazuje na judikaturu obecných soudů (konkrétně na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2015 sp. zn. 17 Co 379/2015), dle níž při rozhodování nového soudního exekutora o odměně a hotových výdajích musí nový soudní exekutor posoudit i zavinění exekutora ve vztahu k důvodům, pro které zaniklo jeho pověření. Tento postup má oporu v §11 odst. 5 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Původní soudní exekutor byl odvolán z úřadu na svou žádost, takže by se dalo uvažovat i o tom, že mu žádná odměna nenáleží, ovšem vzhledem k tomu, že částka 1 100 000 Kč byla vymožena právě jím, "připsal" si alespoň polovinu odměny, která by mu podle této vyhlášky náležela. Názor, že při stanovení odměny původního a nového exekutora je nutné přihlédnout také ke spravedlivému uspořádání práv a povinností, má podporovat i usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 11. 2016 č. j. 35 Nc 1229/2007-79. A vzhledem k časové, administrativní a právní náročnosti vedení exekuce má stěžovatel dle svého přesvědčení nárok na poměrnou část odměny z vymoženého plnění a poměrnou část hotových výdajů v paušální výši.
7. Současně stěžovatel vyjadřuje zásadní nesouhlas s napadenými rozhodnutími, tedy že mu žádná odměna ani náhrada hotových výdajů nenáleží, přičemž namítá, že uvedené soudy nevzaly v úvahu spravedlivé uspořádání, nezohlednily míru zavinění původního soudního exekutora a přecenily míru jeho přičinění. Dle obecných soudů by měl provádět exekuci bez nároku na odměnu a úhradu hotových výdajů, ačkoliv jim muselo být známo, že povinná, která byla v konkursu, v němž byly uspokojeny pohledávky v rozsahu 6 % přihlášených věřitelů, mu těžko uhradí jeho náklady. A pokud by připustil, že nárok na výplatu odměny a náhrady hotových výdajů připadá na JUDr. Jiřího Janečku, Ph.D., který se na vedení exekuce nijak nepodílel, tak i jemu by měla být vyplacena pouze polovina odměny a polovina náhrady hotových výdajů. Dle stěžovatele nelze přihlížet jen k tomu, který soudní exekutor vymohl na povinném jeho dluh, ale je nutné zohlednit, že odměna by měla odrážet složitost konkrétního případu, a právě nejsložitějšími fázemi této exekuce byla rekonstrukce spisu, dohledání vymoženého plnění, rozhodnutí o vydání výtěžku a určení nákladů exekuce soudních exekutorů.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy jeho věc nesprávně právně posoudily, přičemž tvrdí, že mu s ohledem na činnost, kterou v rámci jím vedené exekuce vykonal, náleží (alespoň z části) odměna a náhrada hotových výdajů. Ústavní soud v prvé řadě pokládá za potřebné poznamenat, že z ústavní stížnosti není patrno, jaké konkrétní ústavně zaručené základní právo či svoboda měly být údajně nesprávným právním posouzením porušeny a samotná námitka nesprávného právního posouzení nepřesahujícího rovinu podústavního práva (zde exekučního řádu a vyhlášky č. 330/2001 Sb.) nemůže opodstatněnost ústavní založit, neboť věcná správnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
11. Nelze ani pominout, že stěžovatel v ústavní stížnosti prakticky nereflektuje úvahy obsažené v odůvodnění napadených rozhodnutí, pouze opakuje svou argumentaci uplatněnou v soudním řízení a následně vyjadřuje nesouhlas se závěrem Nejvyššího a krajského soudu, dle něhož mu (stěžovateli) odměnu a náhradu hotových výdajů přiznat nelze, a to za situace, kdy tyto soudy dostatečně zdůvodnily, jak k takovému závěru dospěly (viz níže). Po Ústavním soudu tak požaduje, aby sám danou věc znovu posoudil, jako by byl dalším soudem v systému obecné justice, což se s úlohou tohoto soudu - coby specializované přezkumné instance - neslučuje (viz výše).
12. Ke stěžovatelovým námitkám pak Ústavní soud uvádí, že posouzení otázky, zda odvolání původního exekutora z funkce na vlastní žádost představuje takové "zavinění", které by zakládalo důvod pro nepřiznání odměny a náhrady hotových výdajů, je věcí obecných soudů, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat, ledaže by posouzení dané otázky z jejich strany bylo možné označit za svévolné. Ovšem jak již zmínil Nejvyšší soud, i vzhledem k tomu, že původní exekutor JUDr. Jiří Doležal vymohl částku 1 100 000 Kč, mohl by takový závěr Ústavní soud učinit jen sotva. To stejné platí i ve vztahu k úvaze krajského soudu, dle níž pokud původní exekutor vymohl tuto celou částku, náleží jemu, resp. soudnímu exekutorovi JUDr. Jiřímu Janečkovi, Ph.D., celá odměna. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že obecné soudy přecenily úlohu původního soudního exekutora, ovšem ani v daném ohledu není jejich závěr zjevně nepřiměřený (tzv. extrémní). Poukazuje-li totiž stěžovatel na to, že musel rekonstruovat exekuční spis a domáhat se na JUDr. Jiřím Doležalovi vydání jím vymoženého plnění, lze stěžovatele odkázat na uvedené soudy, které uzavřely, že náklady s tím spojené nejsou "běžnými" náklady exekuce, jež by měla hradit povinná, a ani "zvláštními" náklady exekuce spojenými se změnou exekutora, k jejichž úhradě by byla povinována oprávněná, přičemž krajský soud stěžovatele upozornil, že cítí-li se být postupem JUDr. Jiřího Doležala poškozen, může se obrátit přímo na něho.
13. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu