ECLI:CZ:US:2019:4.US.61.19.1
sp. zn. IV. ÚS 61/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Kateřiny Tomkové, advokátky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018 č. j. 23 Cdo 1968/2018-400, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. února 2018 č. j. 27 Co 133/2016-274 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. února 2015 č. j. 8 C 130/2014-116, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Komerční banka, a. s., sídlem Na Příkopě 969/33, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní ústavní právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na rovnost účastníků soudního řízení zakotvené v čl. 96 odst. 1 Ústavy a právo na soudní ochranu zaručené čl. 90 Ústavy.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") uložil stěžovatelce (jako žalované) zaplatit vedlejší účastnici (jako žalobkyni) částku 99 495,98 Kč s příslušenstvím (výrok I), zastavil řízení v části, kde se vedlejší účastnice domáhala zaplacení úroku ve výši 10 000 Kč, úroku z prodlení ve výši 6 856,26 Kč a úroku 18,9 % ročně z částky 98 615,98 Kč za den 14. 11. 2008 (výrok II), stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 12 939 Kč a 57 507 Kč (výrok III a VI) a zaplatit jí částku 190 058,02 Kč s příslušenstvím (výrok IV), řízení v části, kde se vedlejší účastnice domáhala zaplacení úroku 17 % ročně a úroku z prodlení 25 % z částky 190 058,02 Kč za den 14. 11. 2008 zastavil a dále rozhodl, že se vedlejší účastnici vrací přeplatek na soudním poplatku ve výši 3 240 Kč (výrok VII). Okresní soud dospěl k závěru, že podle §397 obchodního zákoníku došlo k promlčení nároku vedlejší účastnice z titulu úvěrových smluv, protože podáním rozhodčí žaloby nedošlo ke stavení promlčení doby podle §403 obchodního zákoníku, nicméně námitku promlčení, kterou stěžovatelka vznesla, posoudil jako rozpornou s dobrými mravy [§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník")].
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I a IV potvrdil, ve výroku III a VI jej změnil tak, že stěžovatelka je povinna nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 89 855,38 Kč, a uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 55 054 Kč. Uvedený soud neshledal námitku promlčení důvodnou, neboť došlo ke stavení promlčecí doby zahájením rozhodčího řízení, přičemž odmítl, že by na danou věc dopadly závěry Ústavního soudu obsažené v usnesení ze dne 25. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 2524/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud shora označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že nebyly naplněny podmínky jeho přípustnosti podle §237 o. s. ř.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy ústavně nekonformně posoudily hmotněprávní účinky (konkrétně stavení promlčecí doby podle §112 občanského zákoníku) rozhodčí žaloby podané věřitelem k rozhodci určenému k rozhodnutí sporu absolutně neplatnou rozhodčí smlouvou (doložkou), uzavřenou za účelem obcházení zákona s úmyslem odepřít dlužníku právo na spravedlivý proces za právního stavu, jež nastal po okamžiku rozhodném pro vyvození sjednoceného přístupu rozhodovací praxe k otázce platnosti rozhodčích doložek, tedy po datu 11. 5. 2011. Závěry Nejvyššího soudu, který v napadeném usnesení odkázal na své usnesení ze dne 27. 12. 2017 sp. zn. 33 Cdo 3717/2017, dle stěžovatelky odporují právním zásadám plynoucím z římského práva a "staví na hlavu" aktuální rozhodnutí Ústavního soudu (zde stěžovatelka zmiňuje mj. usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. II. ÚS 1312/17). Institut promlčení má být projevem zásady vigilantibus iura scripta sunt, a pokud vedlejší účastnice, zastoupena advokátem, nesleduje vyvíjející se judikaturu Nejvyššího soudu, resp. ji spolu s rozhodcem ignoruje, je třeba jí to přičítat k tíži. Na tom nic nemění ani odkaz Nejvyššího soudu na ustálenou rozhodovací praxi, jakou představuje např. rozsudek ze dne 1. 6. 2016 sp. zn. 23 ICdo 19/2015, vede-li její aplikace k absurdním, z hlediska ústavnosti nepřijatelným právním následkům. V této souvislosti stěžovatelka cituje z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2019 sp. zn. II. ÚS 3040/14.
Stěžovatelka má za to, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s hodnotovým systémem posuzování právních účinků absolutně neplatných rozhodčích doložek, jak plyne z usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 121/2011), přičemž požaduje, aby se Ústavní soud ujal své úlohy strážce ústavnosti a posoudil, zda úmyslně protiprávní a absolutně neplatné jednání, směřující k poškození oprávněného zájmu protistrany, má mít stejné hmotněprávní i procesní účinky jako právní jednání bezvadné. Závěry Nejvyššího soudu dle stěžovatelky staví věřitele do pozice subjektu oprávněného jednat v duchu zásady "účel světí prostředky", a dlužníka naopak do pozice subjektu, který nemá právo se dovolat ani promlčení nároku, ani právních důsledků úmyslného porušování zákona věřitelem tím, že nezachoval potřebnou míru pečlivosti již při volbě pravidel pro výběr rozhodců.
6. V návaznosti na to stěžovatelka upozorňuje, že k rozhodčím doložkám se vyjádřil již Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. 12 Cmo 496/2008, zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 45/2010, čehož si vedlejší účastnice, vybavena rozsáhlým právním aparátem a zastoupena advokátem, musela být vědoma. Postup vedlejší účastnice označuje stěžovatelka za jednání in fraudem legis, a vyvozuje, že jí nemohlo založit právní jistotu v tom ohledu, že podáním rozhodčí žaloby subjektu s plným vědomím toho, že není nikterak oprávněn ve věci rozhodovat, nastoupí i hmotněprávní účinky žaloby, konkrétně stavení promlčecí doby podle §112 občanského zákoníku. Jde o stejný stav, jako když by k podání žaloby vůbec nedošlo (tzv. negotium nullum). Uplynutí promlčecí doby tedy zavinila vedlejší účastnice, když jednala za zjevného zneužití práva, přičemž promlčení není nepřiměřeně tvrdým postihem.
7. Následně stěžovatelka upozorňuje, že rozhodčí řízení měla být zahájena podáním rozhodčích žalob ze dne 21. 11. 2018 (pozn.: správně ale "2008"), že ve svém vyjádření ze dne 29. 12. 2008 a 27. 9. 2009 opakovaně namítala, že tyto žaloby nemohou mít žádné právní účinky a že rozhodce není příslušný k rozhodnutí z důvodu absolutní neplatnosti rozhodčí doložky, což potvrdilo i "sjednocují" rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které vedlejší účastnici i rozhodce upozornila podáním ze dne 23. 11. 2011. Z rozhodčího nálezu JUDr. Aleše Pejchala se podává, že původně ustanovený rozhodce JUDr. Tomáš Sokol se své funkce vzdal, čímž dle stěžovatelky zanikla možnost dále věc projednávat v rozhodčím řízení. Má být proto "úsměvné", jestliže Nejvyšší soud uzavřel, že z této skutečnosti stavení promlčecí doby neplyne. V této souvislosti stěžovatelka upozorňuje na §16 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon č. 216/1994 Sb."), resp. v něm stanovenou prekluzivní lhůtu, s tím, že nepovažovala za nutné a vhodné na to v dovolání upozorňovat.
8. Stěžovatelka poukazuje i na řízení o zrušení rozhodčího nálezu, přičemž dle jejího názoru s ohledem na závěry Městského soudu v Praze vyslovené v usnesení ze dne 25. 2. 2014 č. j. 95 Co 36/2013-38 o místní nepříslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 2 k vedení řízení o návrhu vedlejší účastnice podle §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. nemohlo dojít ke stavení lhůty ani podle §112 občanského zákoníku, ani podle §403 odst. 1 obchodního zákoníku, přičemž uplatnění zásady lex posterior derogat legi priori, z níž Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 ICdo 19/2015 vyvozuje, že posledně uvedené ustanovení bylo novelizováno zákonem č. 216/1994 Sb., je zcela nelogické, neboť ani hypotézu normy obsažené v §14 odst. 1 tohoto zákona nelze považovat za naplněnou, došla-li žaloba k soukromé společnosti, která není stálým rozhodčím soudem, potažmo k rozhodci určenému k rozhodování sporu touto společností, tedy k osobě, která se nikdy rozhodcem nestala. Nelze tedy dospět k jinému závěru, než že nároky vedlejší účastnice jsou promlčeny.
9. Závěrem stěžovatelka uvedla, že okresní soud shledal její námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, přičemž vytkla krajskému soudu, že ač v tomto ohledu předložila dostatečnou argumentaci, uvedený soud se jí vůbec nezabýval, a dále namítla, že Nejvyšší soud na tom "paradoxně" staví nepřípustnost jí podaného dovolání. Tento postup má být v rozporu s právem na spravedlivý proces.
10. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 18. 3. 2019 a 12. 6. 2019 stěžovatelka poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527) a ze dne 11. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18 s tím, že považuje za samozřejmé, že její ústavní stížnosti bude vyhověno, a vzhledem k tomu, že je soudem přiznaná povinnost předmětem exekučního vymáhání, čímž je zásadním způsobem zasahováno do její majetkové sféry a znemožňován tím výkon advokacie, požádala Ústavní soud, aby o její ústavní stížnosti rozhodl mimo pořadí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský a Nejvyšší soud vadně posoudily důvodnost námitky promlčení, kterou v soudním řízení vznesla, přičemž argumentuje tím, že z důvodu neplatnosti rozhodčí doložky nemohlo mít zahájení rozhodčího řízení vedlejší účastnicí za následek stavení promlčecí doby podle §112 občanského zákoníku, případně podle §403 odst. 1 obchodního zákoníku, resp. podle §14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Podstatou ústavní stížnosti je tedy nesouhlas s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly podústavní právo. Podle judikatury Ústavního soudu daný proces bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nespecifikuje, jakého kvalifikovaného pochybení se měly soudy dopustit, a ani Ústavní soud přitom nevidí žádný důvod, proč by nemohl právní názor vyslovený uvedenými soudy, opírající se o závěry vyslovené předtím např. v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 ICdo 19/2015 - v obecné ústavní rovině - obstát, neboť ten koresponduje s právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve výše zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 (viz bod 32 jeho odůvodnění).
15. K tomu nutno dodat, že nepřiznání účinku podání rozhodčí žaloby podané na základě neplatné rozhodčí doložky na běh promlčecí doby představuje výjimku z pravidla, jež musí být odůvodněna mimořádnými okolnostmi jednotlivého případu. Tyto okolnosti byly přítomny ve věcech, které Ústavní soud řešil usnesením sp. zn. IV. ÚS 2524/16, anebo nálezem sp. zn. II. ÚS 996/18. Posledně uvedeného rozhodnutí se stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti dovolává, přičemž má za to, že právní závěry v něm vyslovené dopadají i na její věc. S tímto názorem se však Ústavní soud nemohl plně ztotožnit s ohledem na odlišné skutkové okolnosti. V prvé řadě není zcela bez významu (srov. bod 36 uvedeného nálezu), že stěžovatelka jako advokátka není "běžnou" fyzickou osobou a vedlejší účastnice není nebankovní institucí (kdy některé z nich využívaly při svém podnikání nekalých obchodních praktik a k jejichž zastření používaly právě rozhodčí řízení). Dále pak o stěžovatelčině dluhu vůči vedlejší účastnici z úvěrových smluv z hlediska jeho důvodu ani výše nebylo prakticky žádného sporu, takže to byla právě stěžovatelka, kdo zcela vědomě postupoval protiprávně.
16. Především pak vedlejší účastnice podala rozhodčí žalobu již dne 27. 11. 2008, a nikoliv až v dubnu 2012, jako tomu bylo ve věci, kterou řešil Ústavní soud v posledně uvedeném nálezu, v němž za rozhodný okamžik považoval květen 2011, kdy s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu muselo být společnostem poskytujícím úvěry již zcela zřejmé, že rozhodčí doložky bez přímého určení rozhodce jsou neplatné. Stěžovatelčinu argumentaci daným nálezem tak Ústavní soud neshledal případnou, kdy naopak právní názor obecných soudů s tímto nálezem koresponduje. Jestliže krajský soud zmíněné mimořádné okolnosti (tj. rozhodné z hlediska běhu promlčecí doby) nezjistil, když konstatoval, že rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 27. 11. 2008, tj. v době, kdy k otázce (ne)platnosti rozhodčích smluv neexistovala ustálená judikatura, nemá Ústavní soud, co by mu mohl z hlediska ústavnosti vytknout (viz sub 53 nálezu sp. II. ÚS 996/18). Možno dodat, že za zjevné zneužití práva (uplatněním neplatné rozhodčí doložky) nelze dle názoru Ústavního soudu považovat skutečnost, že vedlejší účastnice nezastavila probíhající rozhodčí řízení; to běželo již několik let před zmíněným rozhodným okamžikem a následně bylo ukončeno rozhodčím nálezem dne 21. 3. 2012, přičemž bylo především na rozhodci, aby v něm posoudil, byť i v samotném jeho závěru, zda má pravomoc spor projednat a rozhodnout.
17. Namítá-li stěžovatelka, že se krajský soud nezabýval její argumentací, že jí vznesenou námitku promlčení nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, není (ani) Ústavnímu soudu zřejmé, proč by se jí měl zabývat, jestliže pro jeho rozhodnutí nebyla tato otázka jakkoliv významná. Nejvyšší soud pak stěžovatelce přiléhavě vysvětlil, že na řešení této otázky rozhodnutí krajského soudu nespočívá a že tudíž nemůže být v tomto ohledu dovolání přípustné. Poukazuje-li v této souvislosti stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1966/16, z ústavní stížnosti neplyne, v jakém ohledu má být příslušný závěr Nejvyššího soudu s tímto nálezem v rozporu, a není tomu tak ani v případě dalších závěrů tohoto soudu. Nejvyšší soud se rovněž dostatečně vypořádal s argumentací stěžovatelky, dle níž na danou věc dopadají právní názory vyslovené v rozsudku ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 33 Odo 135/2006 (a to z důvodu, že se původní rozhodce JUDr. Tomáš Sokol vzdal funkce rozhodce), přičemž ani v tomto bodě Ústavní soud žádné ústavně relevantní pochybení nezjistil.
18. S ohledem na to, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Návrh na přednostní projednání, jakožto návrh akcesorický, sdílí osud "neprojednatelné" ústavní stížnosti, nicméně mu Ústavní soud fakticky vyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu