ECLI:CZ:US:2019:4.US.617.19.1
sp. zn. IV. ÚS 617/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Miroslavy Vážné, zastoupené Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, č. j. 33 Cdo 1124/2018-334, a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016, č. j. 10 Co 39/2016-264, a Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 3. 2015, č. j. 12 C 191/2011-224, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení a Jáchyma Rodiny, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve výroku uvedeným rozsudkem zamítl Okresní soud v Ústí nad Labem (dále též "nalézací soud") žalobu stěžovatelky o zaplacení 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka měla být vedlejším účastníkem (žalovaným) zaplacena stěžovatelce jako smluvní pokuta na základě smlouvy o budoucí kupní smlouvě (dále jen "smlouva") uzavřené dne 25. 11. 2003. Pro případ porušení smluvních povinností vedlejším účastníkem byla sjednána smluvní pokuta v uvedené částce.
Nalézací soud dospěl k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy, a to zároveň z několika důvodů: 1. pro neurčitost vymezení časového okamžiku a doby, do které má být uzavřena kupní smlouva; 2. pro absenci označení předmětu budoucí koupě a kupní ceny jakožto podstatných náležitostí kupní smlouvy. I kdyby byla smlouva jako celek platná, bylo by podle nalézacího soudu neplatné ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy, neboť smluvní pokuta je zjevně nepřiměřená povaze a výši zajišťovaného závazku.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudek nalézacího soudu potvrdil a uložil stěžovatelce nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v plné výši.
Nejvyšší soud se dovoláním stěžovatelky zabýval sice nemeritorně, ale podrobně; dospěl nakonec k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu se neodchyluje od ustálené judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu. Trpěla-li smlouva nedostatky ve vztahu k jejím podstatným náležitostem, odvolací soud podle něj správně dovodil, že nedostatky nelze odstranit výkladem obsahu právního úkonu. Dovolací soud dospěl k závěru, že je dovolání nepřípustné ve smyslu §238 ve spojení s §237 o. s. ř. a odkázal ve svém usnesení na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu podporujících jeho závěr o nepřípustnosti.
Proti všem v záhlaví uvedeným rozhodnutím podala řádně zastoupená stěžovatelka včasnou ústavní stížnost; je přesvědčena, že obecné soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 11 Listiny ve spojení s čl. I Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka opakuje svoji argumentaci, kterou již uplatnila v řízení před obecnými soudy, zejména ve svém dovolání - je přesvědčena, že soudy nerespektovaly princip priority výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy,
a v této souvislosti odkazuje např. na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (N 64/69 SbNÚ 197). Soud by se měl podle stěžovatelky při výkladu smlouvy vyhnout interpretaci, která je pochybná, zejména s ohledem na problematické důsledky, k nímž vede. V této souvislosti okazuje stěžovatelka také na §574 obč. zák., které výslovně stanoví, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné. Stěžovatelka odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil, neboť aplikace hmotného práva ze strany obecných soudů je excesivní, což má za následek porušení jejích ústavních práv.
Ústavní soud se podrobně seznámil s obsahem podané stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Takzvané právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), které mělo být podle stěžovatelky porušeno, nezaručuje výsledek řízení podle představ účastníka, ale "jen" projednání a rozhodnutí věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě beze zbytku stalo. Zjednodušeně řečeno se stěžovatelka nemůže smířit se závěry obecných soudů o neplatnosti smlouvy, na základě které jí mělo vzniknout právo na zaplacení předmětné smluvní pokuty. Stěžovatelka se ve své podstatě snaží z Ústavního soudu učinit další přezkumnou instanci v rámci soustavy obecných soudů, kterou však Ústavní soud není; jeho úkolem není přezkoumávat skutkové a právní závěry obecných soudů, ale dohlížet na to, zda nebylo porušeno některé právo stěžovatele zaručené v ústavní rovině.
Obecné soudy všech stupňů se věcí dostatečným způsobem zabývaly, dospěly k jednoznačným závěrům, které podrobně odůvodnily ve svých rozhodnutích, a Ústavní soud nenalezl jediný důvod, pro který by měl do jejich rozhodovací činnosti zasáhnout. Nalézací soud vyčerpávajícím způsobem vysvětlil všechny důvody, které jej vedly k právnímu závěru o neplatnosti smlouvy, odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a dovolací soud nenalezl žádný důvod, proč by se měl věcí meritorně zabývat, neboť napadená rozhodnutí se neodchýlila od jeho ustálené judikatury. V dalších souvislostech lze odkázat pro stručnost na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný; usnesení obsahuje jen stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu