ECLI:CZ:US:2019:4.US.630.19.1
sp. zn. IV. ÚS 630/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. T., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Ing. Radkem Sekerou, LL.M., advokátem, sídlem Nový Bydžov 59, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. prosince 2018 č. j. 12 To 322/2018-37 a usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 30. října 2018 č. j. 25 Nt 2569/2018-27, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Jičíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným usnesením zamítl Okresní soud v Jičíně (dále jen "okresní soud") žádost stěžovatele na přeřazení z věznice se zvýšenou ostrahou podle §57 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle okresního soudu splňuje stěžovatel všechny formální podmínky pro přeřazení, avšak jeho chování nevykazuje dle soudu dostatečné záruky pro to, aby takový postup mohl přispět k nápravě stěžovatele. Stěžovatel byl opakovaně odsouzen pro závažnou trestnou činnost a ve výkonu trestu je poměrně krátkou dobu. Pozitivní změny v jeho chování nejsou ještě prezentovány po dostatečně dlouhou dobu.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením, když v jeho odůvodnění se plně ztotožnil s argumentací okresního soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že jeho ústavní práva byla porušena především tím, že krajský soud o stěžovatelově stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání. Navíc krajský soud opřel své rozhodnutí o dva nové důvody, a to o nízký počet udělených odměn a nevyčerpání všech možností daného typu věznice. Takový postup je dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (stěžovatel odkazuje na nálezy sp. zn. IV. US 269/02, II. ÚS 1681/08, III. ÚS 1735/10 a III. ÚS 599/14). Dále stěžovatel namítá, že k jeho trestní minulosti, která je jednoznačně vykládána v jeho neprospěch, nelze přihlížet. Ta se projevila v původním trestním řízení. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Výběr druhu věznice, v níž je vykonáván trest odnětí svobody, a tedy i možnost přeřazení do jiné věznice, leží mimo ústavní právo, když z ústavního pořádku pro zákonodárce plynou pouze minimální standardy pro úpravu výkonu trestu. Dále třeba uvést, že z něj nelze dovodit hmotné ústavní právo na přeřazení do jiného druhu věznice. Ústavní soud může do činnosti soudů v této oblasti zasáhnout pouze v případech porušení principů řádného procesu v rámci práva na soudní ochranu anebo v případě nepřípustného výkladu právních předpisů (srov. např. nálezy ze dne 15. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 3068/16 nebo ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. IV. ÚS 45/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Naopak jakékoliv přehodnocování důkazů Ústavnímu soudu nepřísluší, a to právě s ohledem na ústavně irelevantní obsah dané problematiky (srov. např. usnesení ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 2863/15, ze dne 8. 11. 2016 sp. zn. I. ÚS 1067/16 nebo ze dne 18. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 1932/16).
8. Napadená rozhodnutí proto z hlediska ústavní konformity obstojí. Příslušnou právní úpravu aplikovaly soudy v souladu s jejím zněním, smyslem i ustálenou rozhodovací praxí. Zamítnutí stěžovatelovy žádosti se opírá pouze o vyhodnocení provedených důkazů, z nichž soudy dovozují míru stěžovatelovy nápravy. To je postup zcela ústavně konformní. Nepřípustným postupem pak není ani přihlédnutí ke stěžovatelově trestní minulosti. Je-li předmětem rozhodování posouzení míry stěžovatelovy nápravy (např. při rozhodování o podmíněném propuštění), bude zohlednění povahy trestné činnosti, a s tím spojený postup nápravy pachatele, logicky (ba dokonce nutně) rozhodujícím kritériem.
9. Namítá-li stěžovatel porušení práva na veřejné projednání věci krajským soudem, pak ani ze zákona, ani z judikatury Ústavního soudu žádné takové právo nevyplývá. Podrobně se obdobnými námitkami v nedávné době Ústavní soud zabýval ve svém stanovisku ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl. ÚS-st. 47/18 (238/2018 Sb.). Ani nálezová judikatura, na kterou odkazuje stěžovatel, neobsahuje odlišné závěry. Lze z ní dovodit pouze právo na tzv. rovnost zbraní, která je provedením veřejného zasedání zajištěná zásadně tehdy, pokud vyšší (stížnostní) soud rozhoduje o návrhu protistrany (tedy státního zástupce) a musí dát odsouzenému možnost se k dané věci vyjádřit stejným způsobem, případně pokud se vyšší soud významně (zejména výrokem) odchyluje od napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť krajský soud se s celým rozhodnutím okresního soudu zcela ztotožnil a jeho argumentaci pouze rozvedl, aniž by ji jakkoliv měnil, deformoval či popíral.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu