ECLI:CZ:US:2019:4.US.641.19.1
sp. zn. IV. ÚS 641/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jaroslava Fenyka a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vasila Rozmana, zastoupeného JUDr. Pavlem Kolínským, advokátem, sídlem Arbesova 409, Česká Lípa, proti výroku II a III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 32 Cdo 3618/2017-949, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. dubna 2017 č. j. 1 Cmo 213/2016-899 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 19. srpna 2016 č. j. 76 Cm 40/2010-858, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Josefa Valdhanse, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že výrokem I až IV rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") a výrokem I rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a že obecné soudy porušily své povinnosti plynoucí z čl. 90 věty první Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem krajského soudu bylo stěžovateli (jako žalovanému) uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 449 458 Kč s příslušenstvím, a to z titulu doplatku ceny za dílo - kovovou formu, kterou pro něj vedlejší účastník zhotovil (výrok I), jakož i smluvní pokutu ve výši 564 067,68 Kč (výrok II) a náhradu nákladů řízení ve výši 744 771 Kč (výrok III), a dále mu bylo uloženo zaplatit České republice - krajskému soudu náhradu nákladů řízení (náhradu znalečného) ve výši 12 802 Kč (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele vrchní soud shora označeným rozsudkem rozsudek krajského soudu potvrdil v části výroku I, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 301 883 Kč s příslušenstvím, i části výroku II, kterou bylo stěžovateli uloženo zaplatit částku 299 463,79 Kč (výrok I), ve zbývající části výroku I a II (tedy co do částky 147 575 Kč s příslušenstvím a částky 264 603,89 Kč) jej změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok II), stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů řízení částku 157 939,86 Kč (výrok III), a dále vedlejšímu účastníkovi a stěžovateli uložil zaplatit státu na náhradu vynaložených nákladů částky 4 481 Kč a 8 321 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojili vedlejší účastník i stěžovatel dovoláním, ta však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl, ve stěžovatelově případě podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") s tím, že zčásti není podle §237 o. s. ř. přípustné, zčásti že trpí vadami (§241a odst. 2 o. s. ř.) a zčásti že není subjektivně a objektivně [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] přípustné, načež rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 040 Kč.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje svůj obchodní vztah s vedlejším účastníkem, podrobně rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, přičemž poukazuje na to, že daná právní věc byla opakovaně projednávána a že délka řízení byla nepřiměřená, což mělo být způsobeno opakovaným odmítáním jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem ze strany krajského soudu. Současně upozorňuje, že tato dlouhá doba měla dopad na výši mu uložené platební povinnosti.
6. Následně stěžovatel namítá, že postup krajského soudu byl nezákonný, neboť své rozhodnutí založil na vadné aplikaci podústavního práva, jde-li o výklad čl. 5.2 smlouvy o dílo ze dne 22. 4. 2010, dle něhož "konečná faktura bude vystavena po předání díla objednateli bez vad a nedodělků se splatností 14 dnů". Dle stěžovatele tímto ujednáním byla stanovena priorita skutečné vůle účastníků daného právního úkonu (§35 odst. 2 občanského zákoníku), a jestliže vedlejší účastník fakturou ze dne 19. 5. 2010 vyúčtoval zbylých 50 % ceny díla v době, kdy mělo prokazatelně vady (spočívající v záměně profilů), nebyl k tomuto doúčtování oprávněn a jemu nevznikla povinnost zaplatit doplatek ceny díla, a ani úroky z prodlení s počátkem od 3. 6. 2010 a smluvní pokutu. Krajský soud s poukazem na §439 odst. 1 ve spojení s §564 obchodního zákoníku uvedl, že nárok na slevu z kupní ceny odpovídá rozdílu mezi hodnotou, kterou by mělo zboží bez vad, a hodnotou, kterou mělo dodané zboží, a že pro učení hodnot je rozhodující doba, v níž se mělo uskutečnit řádné plnění. Tím nahradil projev vůle účastníků smlouvy, aniž by provedl dokazování ve vztahu k tomuto projevu, nevypořádal se s ním a dokazování vedl jednostranně, výhradně k prokázání uplatňovaného nároku vedlejšího účastníka, a formalistickým výkladem normy podústavního práva odepřel autonomnímu projevu vůle smluvních stran právní důsledky, které jimi byly zamýšleny.
7. Nezákonný má být i postup vrchního soudu, který dospěl k závěru, že vedlejšímu účastníkovi nevzniklo právo na účtování doplatku ceny díla pouze v rozsahu, ve kterém stěžovateli svědčí právo na slevu, která má činit 147 575 Kč, přičemž ve zbývajícím rozsahu má být fakturace důvodná. Vrchní soud dle stěžovatele opomenul posouzení autonomního projevu vůle účastníků smlouvy o dílo, neučinil zjištění skutkového stavu k ověření jeho vůle projevené písemným právním úkonem ze dne 31. 5. 2010, kterým reklamoval vady díla, a vyjádřil požadavek na 50% slevu z ceny. Ze vzájemného vztahu čl. 5.2 smlouvy o dílo, uvedeného požadavku a logiky věci má plynout, že nebylo možné objektivním způsobem specifikovat rozsah slevy a že tudíž uplatnil výhradně právo podle čl. 5.2, byť je jazykové vyjádření této vůle formulováno jako sleva odpovídající výši doplatku. Vrchní soud tak měl rovněž postupovat formalisticky, bez zjištění skutečné vůle účastníků, čímž dospěl k nesprávnému právnímu posouzení věci.
8. Vrchnímu soudu stěžovatel dále vytýká, že se náležitě nezabýval hodnocením důkazů, které navrhoval v souvislosti se svou kompenzační námitkou, kterou uplatňoval v průběhu řízení a která představovala náklady na odstranění vad díla, a ani námitkou nedostatečného až neprofesionálního, a v konečném důsledku neobjektivního vyčíslení slevy z ceny díla soudním znalce Ing. Pavlem Franciscem, Ph.D. Konkrétně mu vytýká, že slevu z ceny díla postavil výlučně na ceně profilu za kg, který bylo třeba vyměnit (celkem mělo jít o 2 300 kg), aniž by započetl veškeré úkony, které s výměnou souvisejí. Znalecký posudek a odborné stanovisko Strojírenského zkušebního ústavu, s. p., mají spolehlivě vyvracet závěry uvedeného znalce, přičemž skutková zjištění plynoucí z těchto listinných důkazů obecné soudy opomenuly, resp. opomenuly rozpory ve znaleckém posudku uvedeného znalce, a stěžovatelovy návrhy na výslech tohoto znalce a eventuálně na vypracování nového znaleckého posudku zamítly. To má představovat vadu řízení a založit porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podstatou ústavní stížnosti je především vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a aplikovaly čl. 5.2 smlouvy o dílo ze dne 22. 4. 2010 a §436 až 441 ve spojení s §564 obchodního zákoníku, tedy podústavní právo. Stěžovatel argumentuje tak, že dílo mělo vady, a tudíž mu nevznikla povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi cenu díla, a ani zákonné úroky z prodlení od 3. 6. 2010 a smluvní pokutu. V této souvislosti tvrdí, že příslušné smluvní ujednání je třeba vykládat tak, aby nebyla vůle smluvních stran v rozporu s jazykovým projevem, a že z něho plyne "priorita skutečné vůle".
12. Z ústavní stížnosti však není patrno, v čem by rozpor skutečné vůle účastníků a příslušného jazykového projevu spočíval. Uvedené ujednání v podstatě stanovuje, že nárok na zaplacení ceny díla vznikne až po jeho předání bez vad, nicméně tím, že stěžovatel vytkl (oznámil) vedlejšímu účastníkovi vady díla a současně uplatnil nárok na slevu, vznikla mu, jak s ohledem na výše uvedená zákonná ustanovení vyvodily obecné soudy, povinnost uhradit cenu díla sníženou o rozdíl mezi hodnotou, kterou by mělo dílo bez vad, a (skutečnou) hodnotou, kterou mělo s vadami.
13. Ústavnímu soudu přitom není zřejmé, v čem by protiústavnost (a - byť to není podstatné - ani věcná nesprávnost) daného právního názoru měla spočívat. Stěžovatel sice argumentuje tím, že právním úkonem ze dne 31. 5. 2010 pouze uplatnil svá práva z odpovědnosti za vady díla, a nikoliv tedy nárok na slevu, což zdůvodňuje tím, že s ohledem na povahu díla nebylo možné k danému dni rozsah slevy specifikovat, nicméně toto tvrzení nijak nezpochybňuje skutečnost, že tímto způsobem byla učiněna volba mezi nároky plynoucími z odpovědnosti za vady podle §436 či 437 obchodního zákoníku (nehledě na to, že je v něm obsažen jasný projev vůle i ohledně samotné výše slevy).
14. V další části ústavní stížnosti stěžovatel vytýká obecným soudům vady tzv. důkazního řízení, konkrétně že v souvislosti s jeho kompenzační námitkou (k otázce slevy z ceny díla) opomenuly provedené důkazy (znaleckým posudkem a odborným stanoviskem Strojírenského zkušebního ústavu, s. p.), jeho důkazní návrhy (vypracovat revizní znalecký posudek či znovu vyslechnout soudního znalce Ing. Pavla Francisca, Ph.D.), jakož i rozpory ve znaleckém posudku tohoto znalce. Z napadených rozhodnutí je však patrno, že se výše uvedenými důkazy obecné soudy podrobně zabývaly, přičemž řádně vysvětlily, proč (v jakém ohledu) je (ne)vzaly za základ svých skutkových zjištění, stejně tak se zabývaly danými důkazními návrhy a řádně zdůvodnily, proč stěžovateli nevyhověly. Tzv. důkazní řízení tvrzenou "kvalifikovanou vadou" v podobě opomenutých důkazů tedy netrpí; jde-li o samotné hodnocení důkazů obecnými soudy, Ústavní soud opakovaně judikuje, že není oprávněn do něj zasahovat, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval.
15. Proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel žádné námitky nevnesl, a tudíž ani ve vztahu k tomuto rozhodnutí nemohl Ústavní soud považovat ústavní stížnost za jakkoliv opodstatněnou.
16. Poukazuje-li stěžovatel na nepřiměřenou délku soudního řízení, tato námitka v případě, že již bylo skončeno, nemá žádný význam, neboť i kdyby byla shledána opodstatněnou, nemůže být tato skutečnost (bez dalšího) v tomto řízení před Ústavním soudem důvodem zrušení napadených soudních rozhodnutí. K tomu slouží postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
17. Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručeného základního práva, kterého se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu