ECLI:CZ:US:2019:4.US.667.19.1
sp. zn. IV. ÚS 667/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti J. M., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 419/5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2018, č. j. 16 Co 188/2018-496, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 26. března 2018, č. j. 5 P 66/2007-460, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově jako účastníků řízení, a a) M. M., b) nezletilé P. M., a c) nezletilého J. M., vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Nezletilí vedlejší účastníci b) a c) [dále jen "nezletilí" nebo "děti"] jsou společnými dětmi stěžovatele (dále též "otec") a vedlejší účastnice a) [dále jen "matka"]. Shora nadepsaným rozsudkem rozhodl Okresní soud ve Vyškově (dále jen "nalézací soud") o změně rozsudku téhož soudu ze dne 18. 1. 2008, č. j. 5 P 66/2007-57, tak, že se styk nezletilých se stěžovatelem neupravuje (výrok I). Nalézací soud dospěl k závěru, že není v zájmu dětí se stýkat se stěžovatelem, neboť jej odmítají a jejich negativní postoj k otci má původ v jejich opakovaných zkušenostech z průběhu styku s otcem. Styk nezletilých se stěžovatelem není realizován od února 2015 - nezletilí si jej nepřejí. Výrokem II rozsudku uložil nalézací soud stěžovateli nahradit státu náklady řízení jím placené. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu v celém rozsahu potvrdil.
Stěžovatel brojí proti uvedeným rozsudkům s odůvodněním, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); má za to, že dokazování provedené nalézacím soudem bylo kusé a neúplné, že soudy nevypořádaly jeho tvrzením o tom, že matka ve spolupráci s opatrovníkem nezletilých maří jeho styk s dětmi. Matka podle stěžovatele snahu o styk dětí se stěžovatelem jen předstírá.
Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že na jeho vztah s dětmi měl negativní dopad jím podaný návrh na svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů, který vzal stěžovatel později zpět; děti v tak útlém věku nemohou chápat střídavou péči rodičů jako negativní zásah do jejich práv. Soudy napadenými rozhodnutími ovlivnily rodinný život stěžovatele nežádoucím způsobem. Stěžovatel zároveň požádal o odklad vykonatelnosti výroku rozhodnutí obecných soudů zavazujících stěžovatele k náhradě nákladů řízení hrazených státem ve výši 28 240 Kč, neboť jde podle jeho slov o vysokou částku, jejíž zaplacení by znamenalo značný zásah do finanční situace stěžovatele.
Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
V minulosti již Ústavní soud mnohokrát judikoval, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo účastníka řízení na úspěch ve věci. Jeho smyslem je poskytnout všem účastníkům řízení rovnocenný prostor k obraně jejich práv, rozhodnout věc nestranně a náležitě vypořádat všechny relevantní okolnosti tak, aby soudní rozhodnutí bylo logické, srozumitelné a přesvědčivé. Dostojí-li soud tomuto požadavku a respektuje-li přitom i další ústavně zaručená práva (zde zejména ochranu rodičovských práv podle čl. 32 odst. 4 Listiny a nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), což se v tomto případě stalo, nemá Ústavní soud žádný důvod do jeho rozhodovací činnosti zasahovat.
Podání stěžovatele představuje polemiku se závěry obecných soudů, které případu věnovaly mimořádnou pozornost. Zejména nalézací soud vedl dokazování pečlivě a podrobně, žádný z jeho závěrů není nelogický či nepřesvědčivý. Nezletilí (v době rozhodování Ústavního soudu ve věku 14 a 12 let) nejsou "útlého věku", jak uvádí stěžovatel; jsou schopni jasně a pevně formulovat své názory a vyjadřovat své pocity. Jejich nejlepší zájem byl v řízení zkoumán a prokazován dostatečným způsobem, o čemž svědčí i skutečnost, že nalézací soud vydal tentýž výrok již podruhé - napoprvé byl jeho rozsudek ze dne 23. 1. 2017, č. j. 5 P 66/2007-368, odvolacím soudem zrušen pro nedostatečné zjištění skutkového stavu a vady znaleckého posudku (usnesení ze dne 25. 10. 2017, č. j. 16 Co 148/2017-420), jak plyne z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu. Poté, co nalézací soud vytýkané vady odstranil, dospěl k témuž závěru jako napoprvé a svůj závěr, i podle odvolacího soudu, dostatečně a přesvědčivě odůvodnil.
Ústavní soud postupu obecných soudů nemá co vytknout a nemá důvod zpochybňovat jejich závěr, že negativní vztah nezletilých ke stěžovateli zapříčinil především stěžovatel sám a že jeho tvrzení o manipulaci nezletilých matkou nemají oporu v provedeném dokazování. Na uvedeném závěru nic nemění ani odkaz stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 (dostupný na https://nalus.usoud.cz), s jehož závěry nejsou napadená rozhodnutí v rozporu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na krátkou dobu, která uplynula mezi podáním ústavní stížnosti a rozhodnutím o ní; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu