ECLI:CZ:US:2019:4.US.669.19.1
sp. zn. IV. ÚS 669/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti obchodní společnosti Alba a.s., sídlem Levá 311/6, Praha 4 - Podolí, zastoupené JUDr. Radkem Závodným, advokátem, sídlem Litovelská 1340/2c, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2018 č. j. 21 Cdo 3410/2018-728, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) JUDr. Václava Halbicha a 2) politické strany Česká strana sociálně demokratická, sídlem Hybernská 1033/7, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 25. 2. 2019, navrhla stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedeného usnesení z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 8. 2000 č. j. Sd 58/2000-38 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 26. 2. 2001 č. j. 24 Co 327/2000-129 byla podle §185a občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, do úschovy soudu přijata částka 33 614 084 Kč, kterou složila vedlejší účastnice 2) ve prospěch příjemců advokáta JUDr. Zdeňka Altnera, advokáta JUDr. Zdeňka Hájka a vedlejšího účastníka 1), jenž byl tehdy notářem. Složitelce vznikla povinnost zaplatit odměnu na základě mandátní smlouvy ze dne 2. 5. 1997 uzavřené s advokátem JUDr. Zdeňkem Altnerem, na jejímž základě byly v její prospěch vykonány právní služby. Měla nicméně pochybnost o tom, kdo je jejím věřitelem. Téhož dne totiž tento advokát uzavřel s JUDr. Zdeňkem Hájkem a vedlejším účastníkem 1) dohodu "o přistoupení" k mandátní smlouvě, na jejímž základě požadoval každý z nich jednu třetinu odměny. Vedlejší účastnice zaplatila JUDr. Zdeňku Altnerovi částku 16 807 042 Kč, odpovídající jedné třetině odměny. Částku odpovídající jejím dvěma třetinám složila do úschovy, čímž došlo podle §568 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, k zániku jejího dluhu.
3. Pohledávku ve výši částky složené do soudní úschovy postoupil JUDr. Zdeněk Altner stěžovatelce. Rozsudkem městského soudu ze dne 31. 1. 2018 č. j. 30 Co 212/2017-658 byl ve věci samé potvrzen rozsudek obvodního soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 13 C 260/2009-514, jímž byla zamítnuta žaloba vedlejšího účastníka 1), kterou se domáhal uložení povinnosti stěžovatelce a vedlejší účastnici 2) souhlasit s tím, že mu bude vydána částka 16 807 042 Kč z předmětné soudní úschovy. Obdobnou žalobu podal v minulosti také JUDr. Zdeněk Hájek, rozsudkem obvodního soudu ze dne 16. 3. 2004 č. j. 13 C 57/2003-59, potvrzeným rozsudkem městského soudu ze dne 20. 10. 2004 č. j. 13 Co 329/2004-104, však byla rovněž zamítnuta.
4. Vedlejší účastník 1) podal proti rozsudku městského soudu č. j. 30 Co 212/2017-658 dovolání. V průběhu dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2018 č. j. 21 Cdo 3410/2018-728 podle §243 písm. b) občanského soudního řádu o odložení právní moci dovoláním napadeného rozsudku, a to až do právní moci rozhodnutí o dovolání. Nejvyšší soud uvedl, že pravomocnými rozsudky, jimiž byly zamítnuty žaloby vedlejšího účastníka 1) a JUDr. Zdeňka Hájka o uložení povinnosti souhlasit s vydáním předmětu úschovy, byl dle §185e občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nahrazen jejich odepřený souhlas s vydáním předmětu úschovy třetímu příjemci, v jehož prospěch byla částka 33 614 084 Kč složena. Tyto rozsudky tak zakládají právo, aby tomuto příjemci soud předmět úschovy vydal. Pravomocné usnesení, kterým by bylo rozhodnuto o vydání předmětu úschovy dříve, než dovolací soud rozhodne o podaném dovolání, by za situace, kdy by dovolacím soudem bylo rozhodnuto o změně nebo zrušení rozsudku městského soudu, znamenalo zásah do práv vedlejšího účastníka 1). Soluční úschova by jako dočasné opatření vydáním předmětu úschovy skončila a stěžovatelka by plnění složené k uspokojení jejího nároku z této soluční úschovy již nemohla získat. Nejvyšší soud proto shledal, že napadeným rozhodnutím krajského soudu by stěžovatelka mohla být závažně ohrožena ve svých právech, a vzhledem k tomu, že odklad právní moci se nedotkne právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení, rozhodl o odkladu jeho právní moci.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že dovoláním napadeným rozsudkem městského soudu bylo pravomocně skončeno soudní řízení trvající bezmála 19 let. Tímto rozsudkem tak měla být konečně nastolena právní jistota v právních vztazích a postaveno najisto řešení otázky vydání předmětu soudní úschovy. Jediným příjemcem celé úschovy měla být ona. Tyto skutečnosti však nebyly ze strany Nejvyššího soudu zohledněny. Místo toho bylo rozhodnuto o odložení právní moci, aniž by k tomu byly splněny zákonné podmínky. Pouhý odkaz na skutečnost, že dovolatel může být rozhodnutím dovolacího soudu dotčen na svých právech, není legitimním důvodem pro odložení právní moci rozsudku. Nejvyšší soud se vůbec nezabýval tím, že odložení právní moci způsobí závažný zásah do práv stěžovatelky již pravomocně založených tímto rozsudkem a že tímto rozsudkem nebyla vedlejšímu účastníkovi 1) uložena ani žádná povinnost, jejímž bezodkladným splněním by mohl být dotčen na svých právech. Pouze byla zamítnuta jeho žaloba. Stručné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu považuje stěžovatelka za zcela nedostatečné.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky a napadeným rozhodnutím, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení, kterým Nejvyšší soud podle §243 písm. b) občanského soudního řádu odložil právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí. Přestože odklad právní moci může - vzhledem k nemožnosti výkonu práva přiznaného pravomocným rozhodnutím po předem neurčené časové období - zasahovat do základních práv a svobod účastníka řízení, nelze přehlédnout, že jde o rozhodnutí pouze dílčí a dočasné, které nelze z hlediska požadavků na jeho obsah klást na roveň konečnému rozhodnutí, jímž bude rozhodnuto o dovolání. Nejvyšší soud odkladem právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí nepředjímá výsledek dovolacího řízení. Pouze zajišťuje, aby za situace, kdy není zjevně vyloučena úspěšnost dovolání, nebylo dovoláním napadeným pravomocným rozhodnutím nezvratně zasaženo do práv dovolatele. Nápravy stavu vzniklého odkladem právní moci se lze navíc domoci vlastním rozhodnutím o dovolání, jímž účinky tohoto odkladu zaniknou.
10. Obdobně jako v jiných srovnatelných případech prozatímních opatření soudu Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení z hledisek zásad spravedlivého procesu, přičemž posuzoval, zda odklad právní moci měl zákonný základ, zda mohl vést k naplnění účelu, jehož jím mělo být dosaženo, a zda v jeho vydání nelze spatřovat svévoli či jiný kvalifikovaný exces, jež by mohl vést k porušení základních práv a svobod účastníků řízení z jiného důvodu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález ze dne 7. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2950/16 (N 209/83 SbNU 331)]. V tomto ohledu není pochyb, že k odkladu právní moci došlo na základě zákona a že toto opatření je způsobilé dosáhnout sledovaného cíle. Na základě pravomocného rozsudku měla být částka vložená do soudní úschovy vydána stěžovatelce, což by znamenalo, že by se v případě úspěšnosti dovolání stalo následné řízení o návrhu vedlejšího účastníka 1) bezpředmětným. Zároveň nebylo shledáno, že by napadené usnesení mělo prvky svévole. V tomto rozhodnutí bylo náležitě vysvětleno, v čem byl shledán zákonný důvod pro odklad právní moci. Napadeným usnesením proto nedošlo k porušení základního práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiného jejího ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu