ECLI:CZ:US:2019:4.US.75.19.1
sp. zn. IV. ÚS 75/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., t. č. VTOS Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 13 Co 300/2018-1078 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. června 2018 č. j. 0 P 83/2008-977 spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soud v Ostravě a výroku III. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a J. M., města V., M. K., V. K. a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 13 Co 300/2018-1078 a výroku III. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. června 2018 č. j. 0 P 83/2008-977 se odkládá do pravomocného rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 11. 2018 č. j. 13 Co 300/2018-1078 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 6. 2018 č. j. 0 P 83/2008-977 a tvrdila, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv i jejích nezletilých dětí K. K. a J. K., dětí rodičů I. K. a J. M. Řízení probíhalo za účasti navrhovatelů města V., M. K., V. K. a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně. Předmětem řízení bylo svěření dětí do pěstounské péče a přemístění nezletilého K. do jiného ústavního zařízení k odvolání stěžovatelky, tety M. K. a dědečka V. K., proti rozsudku okresního soudu. Krajský soud ve výroku I. rozsudek okresního soudu potvrdil, ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k porušení práva na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu a výroku III. rozsudku okresního soudu, aby nezletilý K. nebyl přemístěn do ústavu ve V. a bratři K. i J. nadále mohli být spolu v Dětském domově ve V. Návrh odůvodnila tím, že nezletilí bratři K. a J. byli do ústavní výchovy umístěni společně a pokud jsou bratři spolu téměř 4 roky, umožňuje jim to lépe zvládnout odloučení od jejich rodiny. Přemístěním K. do jiného ústavu se jejich situace zhoršuje, byť představitelé institucí to vidí jinak.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla shodně jako v řízení před obecnými soudy, že soudní řízení je vedeno výlučně snahou oba chlapce ponechat v ústavu a dokonce sourozence i rozdělit. Především opatrovníci měli by postupovat v souladu se zájmem nezletilého K. a nezletilého J., přitom názory obou chlapců nezmiňují a k jejich názoru nepřihlíží, ačkoli oba chlapci chtějí být u rodiny. Poukazuje na skutečnost, že se neosvědčil dlouhodobý ústavní výchovný režim u nezletilých, proto by měla být provedena změna, nikoli přesunem do jiného ústavu, ale soud by měl vyhovět návrhu stěžovatelky, tety M. K. a dědečka V. K. o svěření do pěstounské péče. Obecné soudy měly nezletilému K. a nezletilému J. a jejich rodině dát šanci, aby po téměř 4 letech opět žili v rodinném prostředí. Krajský soud se námitkami právní zástupkyně matky v podstatě nezabýval, převzal skutková zjištění okresního soudu, vycházel jen z aktuálních zpráv ústavu, základní školy, Odboru sociálních věcí města V., Dětského diagnostického ústavu v Olomouci, které průběžně a s velkou intenzitou byly zasílány do spisu soudu, zřejmě z obavy, aby návrhům na pěstounskou péči nebylo vyhověno.
4. Stěžovatelka se domnívá, že pravomocným rozhodnutím okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto, že nezletilý K. umístěný pro účely ústavní výchovy v Dětském domově ve V. se přemisťuje do Dětského domova se školou, základní školou a školní jídelnou, V., je v rozporu s jeho nejlepším zájmem a v důsledku toho bylo zasaženo do jeho základních práv. Obecné soudy podle jejího přesvědčení nedostály požadavkům, které jsou kladeny na odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí vykazují zjevné znaky nedostatečnosti a nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že jde o zcela výjimečnou situaci spojenou se zcela výjimečnými důsledky pro nezletilé sourozence, a soudní rozhodování by proto mělo být podrobeno zvýšeným nárokům.
III.
5. Ústavní soud se po obdržení předmětné ústavní stížnosti seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a vycházel z nich při posouzení návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti předmětných rozhodnutí obecných soudů.
6. Jedním z nástrojů, kterými Ústavní soud disponuje ve snaze efektivně přispívat k ochraně základních práv, je i oprávnění odložit vykonatelnost rozhodnutí orgánů veřejné moci. Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí připadá v úvahu za striktně stanovených podmínek uvedených v §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle něj může k tomuto opatření Ústavní soud přistoupit, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatelku a její nezletilé děti nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud dospěl k závěru, že stanovené podmínky byly v projednávaném případě naplněny.
7. Ústavní soud zdůrazňuje, že při posuzování otázky odkladu vykonatelnosti předmětných rozhodnutí nemohl odhlédnout od povahy ohroženého zájmu a závažnosti následků, které by pro stěžovatelku a její nezletilé děti mohly nastat v případě, že nezletilý K. umístěný v ústavní výchově bude přemístěn a oddělen od bratra J. a tím vystaven intenzivní psychické újmě.
8. Jak bylo výše uvedeno, úkolem Ústavního soudu je efektivní ochrana základních práv a svobod dotčených osob. Povinnost orgánu rozhodujícího o poměrech nezletilého dítěte je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte a je zakotvena v Úmluvě o právech dítěte, přijaté dne 20. 11. 1989 v New Yorku a vyhlášené sdělením Federálního ministerstva zahraničních věcí ČSFR č. 104/1991 Sb. (dále jen "Úmluva o právech dítěte"), konkrétně pak v jejím čl. 3 odst. 1, jenž stanoví, že "Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány." Orgánům státu je pak určen i čl. 18 odst. 1, který předpokládá, že "Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, vynaloží veškeré úsilí k tomu, aby byla uznána zásada, že oba rodiče mají společnou odpovědnost za výchovu a vývoj dítěte.
9. S ohledem na výše citovaná ustanovení Úmluvy o právech dítěte byla povinnost soudů mít při rozhodování o výchově nezletilého dítěte na zřeteli především jeho zájem a je vtělena rovněž do zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen " občanský zákoník"). Soud při rozhodování o svěření dítěte do péče sleduje především zájem dítěte s ohledem na jeho osobnost, zejména vlohy, schopnosti a vývojové možnosti a se zřetelem na životní poměry rodičů.
10. Ústavní soud poukazuje na to, že ze specifického charakteru projednávaného případu vyplývá, že je nezbytné poskytnout účinnou ochranu právům stěžovatelky a nezletilých dětí bez zbytečného prodlení, a to do doby než budou mít všechny dotčené strany možnost se k věci řádně vyjádřit a uplatnit svoje procesní práva v soudním řízení. Jednak to jsou rodiče nezletilých dětí, dědeček, teta nezletilých, ale i orgány státu (opatrovník, odborní pedagogicko psychologičtí pracovníci atd.), kteří v této věci byli činní.
11. Ústavní soud je toho názoru, že je nezbytné posoudit všechny provedené důkazy před soudy obou stupňů jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech, přihlédnout ke všemu co v řízení vyšlo najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, navrhl opatrovník, doporučil znalec atd. Záměrem je respektování požadavku zachování co nejvyšší míry identity nezletilého J. a nezletilého K., zajištění stability výchovného prostředí, vývoje a prohlubování jejich rodinných vazeb a rozhodnutí řádně odůvodnit.
12. Aniž by Ústavní soud jakkoli předjímal konečný výsledek řízení o podané ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že stěžovatelka předložila dostatečně pádné, aktuální a přesvědčivé argumenty dokládající potenciální rizika, jež by jí mohla vzniknout v souvislosti s výkonem předmětného rozhodnutí. Neshledal přitom, že by odložením jeho vykonatelnosti byl ohrožen důležitý veřejný zájem, případně mohla vzniknout újma jiným osobám. Ústavní soud zdůrazňuje, že odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto, že nezletilý K. umístěný pro účely ústavní výchovy v Dětském domově ve V. bude přemístěn do Dětského domova se školou, základní školou a školní jídelnou, V., který se specializuje na péči o nezletilé děti s poruchami chování, nebrání tomu, aby byl nezletilý K. nadále ponechán v Dětském domově ve V. do doby meritorního rozhodnutí Ústavního soudu.
13. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že byly naplněny podmínky §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudků napadených ústavní stížností vyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2019
Jan Musil v. r.
předseda senátu