ECLI:CZ:US:2019:4.US.75.19.3
sp. zn. IV. ÚS 75/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudce zpravodaje Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. K., t. č. VTOS Věznice Světlá nad Sázavou, zastoupené JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. listopadu 2018 č. j. 13 Co 300/2018-1078 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 18. června 2018 č. j. 0 P 83/2008-977 spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soud v Ostravě a výroku III. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, a J. M., M. K., V. K. a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Návrhem dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále také jen "krajský soud") ze dne 29. 11. 2018 č. j. 13 Co 300/2018-1078 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 6. 2018 č. j. 0 P 83/2008-977 a tvrdila, že těmito rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv i nezletilých dětí K. K. a J. K. (nyní již zletilého), dětí rodičů I. K. a J. M. Řízení probíhalo za účasti navrhovatelů města Vsetína, M. K., V. K. a Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně. Předmětem řízení bylo svěření dětí do pěstounské péče a přemístění nezletilého K. do jiného ústavního zařízení k odvolání stěžovatelky, tety M. K. a dědečka V. K. Krajský soud ve výroku I. rozsudek okresního soudu potvrdil, ve výroku II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelka tvrdila, že došlo k porušení práva dětí na zákonnou ochranu proti zásahům do rodinného života zaručeného čl. 16 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatelka současně navrhla, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu odložil vykonatelnost rozsudku krajského soudu a výroku III. rozsudku okresního soudu.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla shodně jako v řízení před obecnými soudy, že soudní řízení je vedeno výlučně snahou oba chlapce ponechat v ústavu a dokonce sourozence i rozdělit. Především opatrovníci měli by postupovat v souladu se zájmem nezletilého K. a J., přitom názory obou chlapců nezmiňují a k jejich názoru nepřihlíží, ačkoli oba chlapci chtějí být u rodiny. Poukazuje na skutečnost, že se neosvědčil dlouhodobý ústavní výchovný režim u nezletilých, proto by měla být provedena změna, nikoli přesunem do jiného ústavu, ale soud by měl vyhovět návrhu stěžovatelky, tety M. K. a dědečka V. K. o svěření do pěstounské péče. Obecné soudy měly nezletilému K. (nepřihlédly k syndromu ADHD) i tehdy nezletilému J. a jejich rodině dát šanci, aby po téměř 4 letech opět žili v rodinném prostředí. Krajský soud se námitkami právní zástupkyně matky v podstatě nezabýval, převzal skutková zjištění okresního soudu, vycházel jen z aktuálních zpráv ústavu, základní školy, Odboru sociálních věcí města Vsetína, Dětského diagnostického ústavu v Olomouci, které průběžně a s velkou intenzitou byly zasílány do spisu soudu, zřejmě z obavy, aby návrhům na pěstounskou péči nebylo vyhověno.
4. Stěžovatelka se domnívá, že pravomocné rozhodnutí okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto, že nezletilý K., umístěný pro účely ústavní výchovy v Dětském domově ve V., se přemisťuje do Dětského domova se školou, základní školou a školní jídelnou, V., je v rozporu s jeho nejlepším zájmem a v důsledku toho bylo zasaženo do jeho základních práv. Obecné soudy podle jejího přesvědčení nedostály požadavkům, které jsou kladeny na odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť rozhodnutí vykazují zjevné znaky nedostatečnosti a nepřezkoumatelnosti. Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že jde o zcela výjimečnou situaci spojenou se zcela výjimečnými důsledky pro nezletilé sourozence, a soudní rozhodování by proto mělo být podrobeno zvýšeným nárokům. Stěžovatelka považuje postup odvolacího soudu za svévolný, porušující zásady přímosti řízení, jakožto i dvojinstančnosti soudního řízení, stěžovatelka argumentovala judikaturou Ústavního soudu a navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.
II.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena advokátkou dle §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný, pokud směřuje proti rozsudku krajského soudu a výroku III. rozsudku okresního soudu neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 0 P 83/2008. Obsah rozhodnutí napadených ústavní stížností, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce známy.
7. Ústavní soud po obdržení předmětné ústavní stížnosti vyhověl návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti předmětných rozhodnutí obecných soudů. Jedním z nástrojů, kterými Ústavní soud disponuje ve snaze efektivně přispívat k ochraně základních práv, je i oprávnění odložit vykonatelnost rozhodnutí orgánů veřejné moci. Odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí připadá v úvahu za striktně stanovených podmínek uvedených v §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle něj může k tomuto opatření Ústavní soud přistoupit, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatelku a její nezletilé děti nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud dospěl k závěru, že stanovené podmínky byly v projednávaném případě naplněny, proto usnesením ze dne 29. 1. 2019 č. j. IV. ÚS 75/19-15 odložil vykonatelnost předmětných rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že při posuzování otázky odkladu vykonatelnosti předmětných rozhodnutí nemohl odhlédnout od povahy ohroženého zájmu a závažnosti následků, které by pro stěžovatelku a její nezletilé děti mohly nastat v případě, že nezletilý K. umístěný v ústavní výchově bude přemístěn a oddělen od bratra J. a tím vystaven intenzivní psychické újmě.
8. Ústavní stížnost stěžovatelky napadá závěry soudů dotýkající se konkrétních zájmů nezletilého K. a zletilého J., přičemž nezletilý K. má postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti. Protože stěžovatelka je zákonnou zástupkyní nezletilého v řízení o ústavní stížnosti, může dojít ke střetu jejich zájmů, proto Ústavní soud ustanovil nezletilému K. opatrovníka.
9. Usnesením ze dne 30. dubna 2019 č. j. IV. ÚS 75/19-63 Ústavní soud ustanovil opatrovníka schopného účinně hájit zájmy nezletilého v řízení o ústavní stížnosti město Vsetín, sídlem Svárov 1080, Vsetín, který nezletilého zastupoval již v řízení před obecnými soudy. Dle §63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s §469 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a §892 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), platí, že rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem.
10. Ústavní soud vyzval podle §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení - krajský soud, okresní soud a Město Vsetín, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
11. Krajský soud se dne 26. 3. 2019 vyjádřil pověřeným členem senátu 13 Co tak, že vyslovil přesvědčení, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a rozhodnutí ve věci bylo vydáno správně. V podrobnostech poukázal na písemné odůvodnění rozsudku, z něhož jsou patrné důvody, které vedly k vydání napadeného rozsudku.
12. K výzvě Ústavního soudu se dne 29. 3. 2019 podrobně vyjádřil okresní soud samosoudcem JUDr. Josefem Kramářem. Soud v řízení o zrušení ústavní výchovy a svěření do pěstounské péče posuzoval změnu poměrů u obou v té době nezletilých dětí. U nezletilého K. došlo k takovému zhoršení chování, že muselo být rozhodnuto o jeho přemístění do jiného ústavu. K námitce matky, že soud nevzal v úvahu, že příčinou závadného chování je porucha ADHD, okresní soud uvedl, že o problematice chování K. v souvislosti s jeho diagnostikovanou poruchou ADHD dotčené instituce věděly a s touto informací také pracovaly. Poukázal na provedení důkladného dokazování před okresním soudem (desítky důkazů) včetně výslechu stěžovatelky a možnost přemístění nezletilého v důsledku špatného chování do jiného ústavu dle §971 odst. 4 občanského zákoníku. Nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky a poukázal, že krajský soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
13. Dětský domov Valašské Meziříčí se vyjádřil k usnesení ze dne 29. 1. 2019 č. j. IV. ÚS 75/19-15, kterým Ústavní soud přiznal odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, zprávou ředitelky. Ve svém stanovisku odmítla, že by došlo k porušování práv nezletilého K. a J., naopak jsou poškozována práva ostatních dětí umístěných v dětském domově, pedagogů i ostatních pracovníků jejich chováním. Upozornila, že dětský domov není zařízen na výchovu takto problémových dětí a vyslovila obavu, že řízení bude neúměrně zatěžováno průtahy, než bude rozhodnuto ve věci samé.
14. Město Vsetín se jako opatrovník k návrhu stěžovatelky vyjádřilo tak, že odmítlo argumentaci stěžovatelky, že by instituce situaci nezvládaly a v důsledku toho se po dobu 33/4 roku výchovné problémy K. a J. zhoršily. Argumentaci stěžovatelky, že příčinou dlouhodobých problémů rodiny je špatná sociální situace matky samoživitelky, která nikdy neměla trvalé bydlení, aby si mohla vytvořit rodinné zázemí, opatrovník odmítl. Poukázal na spisovou dokumentaci, ve které je chronologicky doloženo jakým způsobem, intenzitou a jakými prostředky a službami pracovaly zapojené instituce nejen s rodinou, ale i s dětmi před umístěním a poté, co byly v Dětském domově ve V. Děti byly umístěny do ústavní péče ve věku hraničícím s dospíváním, kdy se v jejich chování projevovaly důsledky zanedbané a nedůsledné výchovy ze strany matky. Dětem chyběly hygienické návyky, školní návyky, pravidla slušného chování, dodržování řádu a pravidel vzájemného soužití. Po dobu péče o děti matkou, se děti dopouštěly velmi často závadného chování, školní docházka byla minimální, proto bylo nezbytné situaci řešit nařízením ústavní výchovy. Opatrovník se vyjádřil ke svěření nezletilého K. do pěstounské péče dědečka V. K. tak, že s ním opatrovník dlouhodobě spolupracuje, nad jeho vlastními dětmi byl stanoven dohled z důvodu dlouhodobých výchovných a jiných problémů. Nepovažuje za vhodné řešení, vzhledem k nedostačujícím podmínkám, svěřit K. do jeho pěstounské péče. Ohledně pěstounské péče o J. přiložil opatrovník protokol ze dne 5. 11. 2018 sepsaný s M. K., kterým sdělila, že chce stáhnout svoji žádost o svěření J. K. do pěstounské péče.
15. Uvedená vyjádření byla zaslána stěžovatelce, která využila svého práva a ve stanovené lhůtě na ně obšírně reagovala tak, že především opakovala argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti. Stěžovatelka se podrobně vyjádřila k podáním účastníků řízení tak, že tvrdila, že snahou je děti rozdělit a poškodit jejich práva na rodinný život. Okresní soud i krajský soud svým procesním postupem zasáhl do jejího základního práva na spravedlivý proces i obou dětí. Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s ustanovením opatrovníka, neboť dle jejího přesvědčení objektivně nehájil zájmy nezletilého a v řízení o svěření dětí do pěstounské péče navrhl předběžné opatření na přemístění do jiného ústavního zařízení. Opatrovník přehlíží zájem nezletilého K. a nezohledňuje jeho přání žít u rodiny. Instituce sice zmiňuji zprávy o syndromu ADHD, ale vůči K. postupují v rozporu s lege artis, které mají být použity při jednání s dětmi s problematickým chováním. Soudy přikládají stanoviskům a návrhům opatrovníka bohužel příliš velkou váhu, přestože orgán sociálně-právní ochrany dětí si zákonné povinnosti neplní a upřednostňuje ústavní výchovu před pěstounskou péčí.
16. Ústavní soud obdržel dne 11. 2. 2019 nevyžádané vyjádření ředitele Základní školy V., kterou navštěvuje nezletilý K. K chování nezletilého uvedl, že o učení nejeví žádný větší zájem, bojkotuje všechny úkoly a činnosti ve škole (dvakrát propadl). Stěžovatelka sama ani prostřednictvím právní zástupkyně nikdy neprojevila zájem o prospěch, chování a podmínky, které se ve škole snažili vytvořit pro nezletilého, aby mohl dokončit základní vzdělání. Podotkl, že chování nezletilého K. ohrožuje ostatní spolužáky i pedagogické pracovníky, kdy dochází k porušování práv ostatních spolužáků.
17. Podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez konání ústního jednání, neboť od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci.
18. Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
IV.
Vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud konstatuje, že podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právními závěry okresního soudu a krajského soudu v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejímu nezletilému synovi K. a již zletilému J., v nichž soudy neshledaly předpoklady pro zrušení ústavní výchovy a svěření dětí do pěstounské péče.
20. Úkolem Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti toliko posoudit ochranu ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoli "běžné" zákonnosti. Ústavní soud tedy přezkoumal, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatelky a jejích dětí, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363); či nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
21. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dětí (dle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dětí shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)]. Řečené pak platí obzvláště za situace, kdy jsou nezletilý K. i zletilý J. ponecháni v ústavní výchově, jinými slovy, kdy důsledkem přijatého opatření je významné narušení rodinných vazeb, což nepochybně představuje velmi závažný zásah do práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
22. Za účelem hodnocení ústavnosti takového zásahu proto Ústavní soud ve své judikatuře (s odkazem i na závěry judikatury Evropského soudu pro lidská práva) vymezil podmínky, které musí být v daném konkrétním případě splněny. Kromě zohlednění již zmiňovaného kritéria nejlepšího zájmu dítěte [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2015 sp. zn. I. ÚS 2903/14 (N 94/77 SbNU 377)], musí být svěření dětí do ústavní výchovy chápáno zásadně jako dočasné opatření, které bude ukončeno, jakmile to okolnosti dovolí, a dále jako krajní možnost, k níž by mělo být přistoupeno až po náležitém zvážení, že jiná - mírnější - alternativní opatření na podporu nezletilého K. a zletilého J. by nebyla dostatečná.
23. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí obecných soudů přezkoumal, nicméně žádné pochybení, jež by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, nezjistil. Ústavní soud je toho názoru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy výše uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Současně logicky a srozumitelně zdůvodnily, proč za daných skutkových okolností jsou splněny zákonné podmínky pro trvání ústavní výchovy nezletilého K., coby opatření sice nejzávažnějšího, nicméně z hlediska ochrany jeho zájmu opatření nutného, neboť všechna dříve učiněná "mírnější" opatření nevedla k nápravě jeho problematického chování. Agresivita a další rysy chování nezletilého K. nejsou zákonitým důsledkem syndromu ADHD, ale jiných faktorů, a to důsledek zanedbané a nedůsledné výchovy rodičů, resp. matky. Bylo prokázáno, že dětem chyběly hygienické návyky, školní návyky, respektování hranic druhých lidí, neměly osvojeny pravidla slušného chování, nebyly schopni dodržovat řád a pravidla vzájemného soužití, v době, kdy je měla v péči matka, dopouštěly se často závadného chování, jejich školní docházka byla minimální. Tyto negativní vlivy související s vlivem rodinného nepodnětného prostředí a nedostačující výchovy lze jen těžko minimalizovat a napravovat v době dospívání. Přemístění nezletilého K. do dětského domova se školou se jeví jako nezbytné, odpovídá i závěrům diagnostického vyšetření, je v jeho zájmu i v zájmu ostatních nezletilých dětí v dětském domově. Chování nezletilého K. se dokonce v posledních měsících zhoršilo a pohybuje se často na hranici trestněprávní odpovědnosti a dokonce ji i překračuje (krádeže peněz i jiných věcí, vyhrožování, sexuální obtěžování dívek ve škole, fyzické útoky, zanedbávání školního vzdělání atd.). Nezletilý K. ani účelově nezměnil své chování, přestože věděl, že je zde možnost, že soud rozhodne o propuštění z ústavní výchovy a jeho svěření do pěstounské péče. Nezletilý je bez jakéhokoli reálného opodstatnění přesvědčen o své nepostižitelnosti a nemá žádnou snahu o pozitivní změnu chování. Za nejvhodnější opatření, které zajistí nezletilému K. nezbytnou odbornou pomoc směřující k jeho další psychické i fyzické stabilizaci, proto krajský soud, ve shodě s okresním soudem, považoval ústavní výchovu v jiném zařízení (§971 odst. 1, 4 občanského zákoníku).
24. S námitkou stěžovatelky ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces, spočívající v tom, že obecné soudy nezohlednily přání nezletilých dětí, se Ústavní soud neztotožňuje, neboť je toho názoru, že soudy jej naopak zohlednily. Ústavní výchova byla u obou synů nařízena proto, že jejich výchova byla ze strany stěžovatelky značně zanedbávána, za což byla odsouzena trestním soudem. Jejich chování bylo v důsledku zanedbání výchovy téměř nezvládnutelné, oba hrubým způsobem porušovali základní chování, a to jak doma, tak i mimo domov, především ve škole.
25. S ohledem na to, že J. nabyl zletilosti, tak automaticky skončí ústavní výchova dle §970 občanského zákoníku. Bude jen na rozhodnutí samotného J., zda po dohodě s dětským domovem zde zůstane nebo zda a kam odejde. Z důležitých důvodů může soud ústavní výchovu dle §974 občanského zákoníku po dosažení zletilosti až o jeden rok prodloužit. Řízení o svěření do pěstounské péče tety M. K. je s ohledem na zletilost J. zastaveno, neboť již z protokolu sepsaného na OSPOD města Vsetín ze dne 5. 11. 2018 vyplynulo, že svoji žádost o svěření J. do pěstounské péče vzala zpět.
26. Ústavní soud neshledal důvodné tvrzení stěžovatelky v nyní projednávané ústavní stížnosti, že všechna kritéria pro svěření do pěstounské péče splňoval V. K., dědeček, a M. K., jejich teta. Pochybení soudů spatřuje stěžovatelka v tom, že jejich přání žít s rodinou okresní soud a krajský soud nezohlednily ve svém rozhodnutí. Uvedly závěr, že nejsou splněny podmínky pro zrušení ústavní výchovy u obou synů, jako nezbytného kroku předcházejícího jejich případnému svěření do pěstounské péče, jelikož dosud nepominuly důvody pro zrušení ústavní výchovy.
27. Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu v řízení o svěření do pěstounské péče a přemístění nezletilého K. do jiného ústavního zařízení jsou řádně odůvodněna a z rozhodnutí vyplynulo následující. Krajský soud uvedl, že je vyloučeno, aby pouhé propuštění nezletilého K. z ústavní výchovy a svěření do pěstounské péče dědečka V. K. vedlo k pozitivní změně chování nezletilého. Poukázal na to, že se dědeček stará o své dvě nezletilé děti a jejich bratra nezletilého R. S. K., kterého má svěřeného do pěstounské péče. Orgán sociálně-právní ochrany dětí město Vsetín s rodinou dědečka dlouhodobě spolupracuje, nad jeho vlastními dětmi byl stanoven dohled z důvodu dlouhodobých výchovných problémů. Dědeček by zjevně nebyl schopen za tohoto stavu zvládnout chování nezletilého K., neboť lze důvodně předpokládat, že by narušoval péči o zmíněné děti. O přístupu dědečka svědčí i to, že se nedostavil na jednání krajského soudu, nezajímal se o prospěch a chování nezletilého K. ve škole a není zřejmé, zda má dostatek informací o závažnosti problémů s chováním nezletilého K. Okresní soud a krajský soud nepovažují za vhodné řešení nezletilého K. svěřit do pěstounské péče dědečka vzhledem k nedostačujícím podmínkám, a to zejména z hlediska náročnosti výchovných schopností a předpokladů, které by měl pěstoun splňovat s ohledem na výchovné problémy.
28. Ústavní soud podotýká, že bez ohledu na rozhodnutím stanovenou dobu trvání ústavní výchovy je důvodnost setrvání dítěte v ústavní výchově ze strany obecných soudů prověřována nejméně jednou za 6 měsíců, přičemž v nyní projednávané věci obecné soudy obou stupňů výslovně deklarovaly svou připravenost ústavní výchovu zrušit bezprostředně poté, jakmile bude prokázáno podstatné zlepšení chování nezletilého K. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky a jejích dětí nezjistil. Argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu neshledal Ústavní soud případnou. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683).
29. Prizmatem výše uvedených ústavněprávních kritérií pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí [J. (nyní již zletilého) a K.] Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí. Na základě toho dospěl k závěru, že krajský soud v nyní projednávaném případě uvedeným požadavkům dostál, neboť ve zjištěných skutečnostech neshledal předpoklady pro svěření dětí do pěstounské péče a potvrdil rozhodnutí okresního soudu o přemístění nezletilého K. do jiného ústavního zařízení.
30. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu