ECLI:CZ:US:2019:4.US.764.19.1
sp. zn. IV. ÚS 764/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudkyně Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele S. H., zastoupeného JUDr. Martinou Vančurovou Borkovou, advokátkou, sídlem Polívkova 339/5b, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2018 č. j. 3 Tdo 1404/2018-26, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 43/2017 se podává, že stěžovatel byl rozsudkem tohoto soudu ze dne 15. 1. 2018 č. j. 1 T 43/2017-229 uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že pod falešnou záminkou uzavření vody vylákal klíče od bytu od hospitalizované poškozené, načež z něj odcizil 296 485 Kč. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které později při veřejném zasedání doplnil o námitku podjatosti soudce okresního soudu Petra Vrtěla. Podstatou této námitky je negativní vztah soudce k obhájci stěžovatele (fakticky vystupují jako protistrany v jiném civilním řízení), který byl již v minulosti potvrzen usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 30. 4. 2015 č. j. 7 To 171/2015-2229, jímž byl zmíněný soudce vyloučen z jiné trestní věci, kde jako obhájce vystupoval JUDr. Tomáš Vymazal (stejně jako v případě stěžovatele). Krajský soud stěžovatelovo odvolání zamítl usnesením ze dne 17. 4. 2018 č. j. 8 To 54/2018-344. Plně se přitom ztotožnil se závěry okresního soudu. K dané námitce podjatosti soud uvedl, že z procesního postupu soudce nelze dovodit žádný negativní vztah vůči stěžovateli či jeho obhájci. V dané konkrétní věci (na rozdíl od té stěžovatelem uváděné) pak neexistuje žádný důkaz negativního vztahu ke komukoliv z účastníků. Postup soudce byl v této věci zcela standardní.
4. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V rámci dovolání stěžovatel dle soudu fakticky napadá usnesení, jímž bylo rozhodnuto o námitce podjatosti. Stěžovatel navíc tuto námitku uplatnil až v rámci odvolacího řízení, přestože její podstata mu byla známa od prvního procesního úkonu. Dále připomenul, že na podjatost soudce nelze usuzovat toliko na základě subjektivního pocitu obviněného nebo ze způsobu rozhodování či hodnocení důkazů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V první řadě stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu tím, že se odmítl zabývat jeho námitkami s tvrzením, že nespadají pod žádný dovolací důvod. Argumentace Nejvyššího soudu stran přezkumu námitky podjatosti je dle stěžovatele nelogická a odporuje smyslu úpravy dovolání. Odporuje navíc i judikatuře Ústavního soudu. Dle stěžovatele dal soudce Vrtěl svůj značně negativní postoj vůči stěžovatelovu obhájci najevo v civilním řízení, kde jsou v pozicích protistrany, a to zejména tím, že označil podání klienta stěžovatelova obhájce za "šikanózní". To ostatně vyplynulo i z jiného trestního řízení, kde byl soudce Vrtěl vyloučen z důvodu vztahu k obhájci stěžovatele. V daném řízení se pak tato podjatost projevuje tím, že soudce volí ty postupy, které jsou vůči stěžovateli nejvíce zatěžující. V jejich kumulaci spatřuje stěžovatel podjatost soudce Vrtěla. Jako příklad stěžovatel uvádí, že soudce v zákonem stanovené lhůtě nerozhodl o žádosti stěžovatele zrušit zákaz vycestování, omezil práva obhajoby namítat protiprávnost otázky během hlavního líčení a uložil stěžovateli vyšší trest, než jaký navrhla obžaloba. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní stížnost je založena na tvrzení o nevypořádání námitky podjatosti rozhodujícího soudce okresního soudu. Ústavní soud se však s uvedeným názorem stěžovatele nemůže ztotožnit. Přestože formálně Nejvyšší soud uvedenou námitku nezařadil pod žádný dovolací důvod, nad rámec tohoto závěru se k ní meritorně vyjádřil. Především uvedl, že námitka podjatosti nemůže spočívat pouze na pocitech obviněného, čímž se ztotožnil s velmi obsáhlou argumentací krajského soudu. Navíc je tato námitka dle dovolacího soudu zeslabena tím, že obviněný (resp. jeho obhájce) ji uplatnil až v poměrně pozdní fázi trestního řízení. Námitka tak nezůstala ze strany Nejvyššího soudu bez odpovědi. Mnohem podstatnější však v tomto směru je, že neexistuje ústavní právo na vypořádání každé námitky v každé fázi trestního řízení. Ústavní soud vždy hodnotí, zda se ochrany ústavním právům účastníků soudního řízení dostalo v tomto řízení jako celku. Důvod ke zrušení rozhodnutí trestních soudů tak zásadně není dán ani tehdy, dopustí-li se jeden soud byť i významného procesního pochybení, lze-li zároveň shledat, že se přiměřené ochrany ústavním právům dostalo v řízení jiném (zejména v rámci řízení o opravném prostředku).
9. V dané věci tak ani není potřeba zkoumat, nakolik se Nejvyšší soud odchýlil od své obecné rozhodovací praxe týkající se posuzování námitek podjatosti, neboť se stěžovatelem vznesenou námitkou se náležitě vypořádaly okresní soud a krajský soud. Na odůvodnění jejich usnesení lze beze zbytku odkázat. Z ústavněprávního hlediska plně obstojí jejich opěrný důvod, dle nějž účast soudce v civilním řízení, kde musí pochopitelně požívat všechna oprávnění účastníka takového řízení, a jeho předchozí vyloučení pro podjatost v jiném řízení, kde se dopustil nestandardního postupu (jehož se však v aktuálním řízení zcela vyvaroval), nezakládají pochybnosti o nepodjatosti rozhodujícího soudce. Přezkoumávat důvodnost onoho předchozího vyloučení soudce Vrtěla pak Ústavnímu soudu nepřísluší. Postupu soudů v daném řízení tak nemá z uvedeného hlediska co vytknout. Vyjádření soudce v civilním řízení se navíc zjevně týkalo postupu uvedeného obhájce (resp. spíše jeho klienta) v dané civilní věci. I kdyby Ústavní soud nehodnotil takové vyjádření jako běžnou procesní strategii v občanskoprávních sporech, není vůbec zřejmé, z jakého důvodu by měl negativní vztah vůči advokátovi přerůstat do řízení zcela jiných a jakýmsi způsobem se "mstít" na jeho klientech, kteří s předchozí věcí nemají nic společného. Tvrzení o takovéto úrovni "osobnostní zaostalosti" daného soudce by bylo nutné podložit konkrétními důkazy. Ty však v dané věci přeloženy nejsou. Nad rámec uvedeného je pak pouze třeba odmítnout princip, že soudce vyloučený pro postup v jednom řízení musí být vyloučen v již každém dalším řízení s totožnými účastníky (či jejich zástupci). To platí tím spíše, že jde o vztah soudce k advokátovi. Měla-li by skutečnost předchozího civilního řízení mezi soudcem a advokátem (jakkoliv napjatého) znamenat nemožnost soudce rozhodovat ve věci všech klientů daného advokáta, dostala by se zvláště v trestních věcech česká justice zřejmě velmi rychle do složité situace.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu