ECLI:CZ:US:2019:4.US.788.19.1
sp. zn. IV. ÚS 788/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. Věznice Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Veronikou Dvořákovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2018 č. j. 6 Tdo 933/2018-27, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2018 č. j. 9 To 68/2018-580 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 21. prosince 2017 č. j. 3 T 145/2017-548, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem uznal Okresní soud v Kolíně (dále jen "okresní soud") stěžovatele vinným ze spáchání pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit spácháním pěti různých skutků. Pro řízení o ústavní stížnosti jsou pak relevantní skutky pod body 4) a 5) napadeného rozsudku (viz níže). Ke spáchání ostatních skutků se stěžovatel doznal. Skutek pod bodem 4) spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel přistoupil k nezajištěnému oknu do recepce budovy, okno vysunul, vnikl do recepce a tam odcizil papírovou kasičku s hotovostí 32 427 Kč. Skutek pod bodem 5) spočíval, stručně řečeno, v tom, že stěžovatel vnikl do domu, který obývali poškození manželé, odcizil z něj blíže konkretizované šperky a po vyrušení poškozenou uprchl oknem pryč. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. K závěru o stěžovatelově vině u prvního ze jmenovaných skutků dospěl soud na základě svědecké výpovědi recepčního, který stěžovateli sdělil, kolik peněz je v kasičce, a kamerového záznamu, podle nějž se stěžovatel pohyboval v noci v okolí recepce. Žádná jiná osoba na záznamu není a stěžovatelova obhajoba, že sháněl recepčního, je dle soudu nelogická, neboť se správcem hovořil předtím a nešlo o nic urgentního. U druhého ze skutků dospěl soud k závěru o vině zejména na základě výpovědi poškozených, kteří stěžovatele poznali.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením zamítl. V jeho odůvodnění se plně ztotožnil se závěry okresního soudu.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Dovolací soud neshledal v hodnocení soudů tzv. extrémní rozpor, neboť důkazy verzi soudů podporují. Ostatní námitky nespadají pod žádný z dovolacích důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že nespáchal skutky uvedené pod body 4) a 5) rozsudku nalézacího soudu. U skutku pod bodem 4) poukazuje stěžovatel na nevěrohodnost svědka, který měl sám zájem na odsouzení stěžovatele. Prostor, kde došlo k odcizení peněz, byl téměř volně přístupný všem. Odsouzení tak není podepřeno dostatečnými důkazy. Skutek pod bodem 5) pak stěžovatel rovněž nemohl spáchat, neboť se nikdy nenacházel v uvedené obci a domě poškozených manželů. I v této části jsou svědecké výpovědi nevěrohodné a dle stěžovatele vyvrácené. Sama svědkyně přiznala, že je po nehodě a plete si informace. Žádné další důkazy ve věci nebyly. Nebylo ani prokázáno, které šperky se ztratily právě v uvedený den. Zmíněná rekognice byla dle stěžovatele provedena nezákonně, neboť mezi jednotlivými svědky byl velký časový odstup a fotografie byly seřazeny ve stejném pořadí. V dané věci tak existuje dle stěžovatele řada pochybností o jeho vině. Tím došlo k porušení zásady in dubio pro reo, jak je ustáleně vymezena v judikatuře Ústavního soudu. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
6. Zde Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel výslovně nenavrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu, nicméně jeho námitky fakticky směřují i proti jeho obsahu. Ústavní soud proto podrobil přezkumu i toho rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje svoji obhajobu, kterou soudy vyhodnotily jako vyvrácenou. Úkolem Ústavního soudu přitom v žádném případě není, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy, každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
12. U obou posuzovaných skutků neexistovaly žádné objektivní rozpory mezi provedenými důkazy a soudy pečlivě věrohodnost jednotlivých důkazů (zejména svědeckých výpovědí) vyhodnotily. Přitom neporušily žádný z ústavních principů. U prvního skutku svědčí o stěžovatelově vině kombinace dvou důležitých nepřímých důkazů, vylučujících rovněž jiného pachatele. U druhého skutku pak dvě věrohodné přímé výpovědi poškozených. Pokud jde o hodnocení důkazů, nemůže Ústavní soud napadeným rozhodnutím cokoliv vytknout a na jejich podrobná a přesvědčivá odůvodnění lze toliko odkázat. Pochybení Ústavní soud neshledal ani v provedení rekognice. Stěžovatele totiž svědci poznali a popsali vícekrát (navíc jako člověka, kterého znají z minulosti). Nadto jen těžko mohli tušit, v jakém pořadí budou fotografie při rekognici předkládány.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu