ECLI:CZ:US:2019:4.US.821.19.1
sp. zn. IV. ÚS 821/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného Mgr. Leonou Polákovou, advokátkou, sídlem třída Míru 450, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2019 č. j. 25 Cdo 2477/2018-586, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hradci Králové sp. zn. 20 C 350/2015, stěžovatel se v řízení před uvedeným soudem domáhal po žalované Fakultní nemocnici Hradec Králové náhrady škody na zdraví ve výši 1 340 086 Kč, která měla být způsobena zdravotní péčí žalované, jež nebyla stěžovateli poskytnuta lege artis.
Stěžovatel podstoupil dne 28. 11. 2013 u žalované zákrok "Corneal Cross Linking", kterým mělo dojít ke korekci stěžovatelovy oční vady (keratokonu na levém oku). Po operaci se nicméně stěžovateli razantně zhoršil zrak a přes následné zlepšení nadále viděl o tři řádky hůře než před operací.
V žalobě stěžovatel argumentoval, že k pochybení žalované došlo před operací, v jejím průběhu i po ní. Před operací stěžovateli údajně nebyl poskytnut dostatek informací, v průběhu operace pak nebyl dodržen odborný dohled lékaře se specializovanou způsobilostí. Během výkonu mělo dojít k zanesení infekce a vzniklý zánět následně nebyl řádně léčen. Právě nozokomiální infekce přitom měla vést ke zhoršení zraku.
Rozsudkem č. j. 20 C 350/2015-505 ze dne 22. 8. 2017 Okresní soud v Hradci Králové žalobu zamítl. Soud vyšel mimo jiné i ze znaleckého posudku a dospěl k závěru, že příčinou zhoršení stěžovatelova zraku nebyla infekce, nýbrž špatné zhojení tkáně po zákroku (a vznik "haze"), který byl proveden lege artis. Soud shledal určitá pochybení pří léčbě zánětu, což ovšem nebylo rozhodující za situace, kdy zánět příčinou zhoršení zraku nebyl.
Stran poučení a tzv. informovaného souhlasu soud shledal, že stěžovatel byl poučen dostatečně a pravdivě. V textu poučení sice chyběla zmínka o možné infekční komplikaci, to však soud považoval vzhledem k příčině zhoršení zraku za vedlejší. Stěžovatel pak byl informován i o tom, že ojediněle může dojít ke zhoršení zraku, a to o jeden až dva řádky (byť se stěžovatelův zrak zhoršil dokonce o tři řádky). Nadto soud uzavřel, že stěžovatel by zákrok podstoupil, i kdyby poučení obsahovalo informace, které dle stěžovatele obsahovat mělo. Soud zohlednil, že zákrok je považován za bezpečný, stěžovatel byl k němu indikován za účelem předejití hrozící progrese keratokonu a pro zákrok se rozhodl po předchozí vlastní zkušenosti s daným zákrokem a na výslovné doporučení svého očního lékaře.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 24 Co 301/2017-555 ze dne 14. 2. 2018 prvostupňové rozhodnutí věci samé potvrdil, změnil pouze výroky o nákladech řízení. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost. V ní namítá, že jeho věc je totožná s věcmi řešenými nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015 a sp. zn. IV. ÚS 233/17 ze dne 27. 2. 2018, a dovolání tak mělo být připuštěno. Stejně jako v nich i nyní odvolací soud bez řádného odůvodnění údajně opomněl stěžovatelem navrhovaný důkaz revizním posudkem a akceptoval pro stěžovatele překvapivé rozhodnutí okresního soudu, který nedostál své poučovací povinnosti dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu.
Dále stěžovatel uvádí, že v řízení nebyl úspěšný, neboť neprokázal příčinou souvislost mezi pochybením žalované a vzniklou škodou. Prokázání této souvislosti je však pro stěžovatele obtížné a v této souvislosti se tak odvolává na nález (ve skutečnosti usnesení) Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1919/08 ze dne 12. 8. 2008, podle kterého není povinností poškozeného pacienta prokázat stoprocentní příčinnou souvislost. Stěžovatel trvá na tom, že nelze dovozovat jednoznačný skutkový závěr o absenci příčinné souvislosti, a jeho neúspěch tak byl dán neunesením důkazního břemene, a to bez řádného poučení.
Stěžovatel považuje rozhodnutí okresního soudu za překvapivé, neboť znalecký posudek, ze kterého soud vycházel, nebyl jednoznačný, a soud jej neupozornil na odlišné hodnocení důkazů. Svým procesním postupem navíc údajně stěžovatele utvrdil v tom, že hodlá rozhodnout mezitímním (a tedy alespoň částečně vyhovujícím) rozsudkem, jelikož jednání vedl " o základu věci".
Jak stěžovatel upozorňuje, nízký počet lékařů se specializací na oční lékařství bez vazeb na žalovanou způsobil, že se mu nedařilo obstarat jiný znalecký posudek. Získal alespoň odborné vyjádření MUDr. Zbyňka Popelky a lékařskou zprávu doc. MUDr. Jana Nováka, které údajně svědčí o nesprávnosti závěrů znalkyně. Přesto odvolací soud nepřistoupil k reviznímu znaleckému posudku.
Ohledně samotného posudku stěžovatel vysvětluje, proč jsou závěry znalkyně nesprávné, přičemž dodává, že její znalecký posudek je v přímém rozporu s tím, co stěžovateli sdělila písemně před zahájením soudního řízení, kdy uvedla, že dle jejího názoru bylo písemné poučení nedostatečné. Přesto poté v posudku konstatovala opak.
Výhrady stěžovatel vznáší i vůči zdravotnické dokumentaci, kterou považuje za neúplnou, v důsledku čehož i znalecký posudek vycházel z neúplných a nesprávných údajů. V této souvislosti stěžovatel poukazuje i na judikaturu, dle níž dochází k obrácení důkazního břemene v případě porušení povinnosti vést řádně zdravotnickou dokumentaci.
Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že byl dostatečně před zákrokem poučen, resp. že by se zákroku podrobil i tehdy, bylo-li by poučení dle jeho představ. Stěžovatel prvně uvádí, že zákrok pro něj nebyl nezbytný, jelikož nelze předpovědět, jaký by byl vývoj choroby. U druhého stěžovatelova oka byl indikován stejný zákrok, který s ohledem na komplikace u oka levého nepodstoupil, aniž by došlo k progresi keratokonu. V písemném informovaném souhlasu pak absentovalo jakékoli poučení o možných komplikacích, naopak je v něm uvedeno, že je zákrok velmi bezpečný a komplikace nejsou popisovány. Podle stěžovatele nelze pominout, že žalovaná zvolila techniku "epi off" (s odstraněním epitelu rohovky), která dle znalkyně s sebou nese zvýšené riziko právě těch pooperačních komplikací, ke kterým v posuzované věci došlo.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hned na úvod je nutno odmítnout stěžovatelem tvrzenou shodu mezi jeho věcí a věcmi řešenými nálezy sp. zn. II. ÚS 2172/14 a IV. ÚS 233/17, v nichž byla řešena otázka poučení dle §118a občanského soudního řádu a otázka povinnosti provést důkaz revizním znaleckým posudkem.
Stěžovatel staví svou námitku absence poučení dle §118a odst. 3 občanského soudního řádu na odlišném hodnocení skutkového stavu, než k jakému dospěl okresní soud. Zatímco tedy okresní soud učinil skutkový závěr, že příčinou zhoršení zraku stěžovatele nebyl zánět, nýbrž neočekávané špatné hojení tkáně po operaci, stěžovatel s tímto hodnocením nesouhlasí a důvod zhoršení zraku považuje nadále za neznámý. Z toho důvodu pak měl být poučen o povinnosti unést důkazní břemeno. Nejde tedy ve skutečnosti vůbec o námitku absence poučení, nýbrž o námitku nesprávně zjištěného skutkového stavu.
Zjištění skutkového stavu je přitom záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu do této jejich činnosti zásadně nepřísluší zasahovat, ledaže by mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými závěry existoval extrémní rozpor ve smyslu jeho ustálené judikatury. Takový rozpor ovšem Ústavní soud neshledal.
Okresní soud se skutkovým stavem velmi pečlivě zabýval, a ačkoli vycházel především ze znaleckého posudku, nelze ani např. říci, že by závěry znalkyně jen nekriticky převzal a více se věcí nezabýval. Naopak, úvahy o přesvědčivosti posudku představovaly významnou část rozhodnutí okresního soudu. Znalkyně, která dle vlastních slov měla k dispozici veškerý materiál, který potřebovala, ve znaleckém posudku a v reakci na doplňující otázky soudu i účastníků (v případě stěžovatele šlo o desítky otázek) srozumitelně vysvětlila, proč dle jejího názoru nesouvisí zhoršení zraku se zánětem, nýbrž je důsledkem špatného pooperačního hojení. Okresní soud pak přesvědčivě předestřel důvody, proč z těchto závěrů vycházel. Pro ingerenci Ústavního soudu tak zde zjevně není důvod.
S tím pak souvisí i dle stěžovatele "opomenutý" důkaz v podobě revizního znaleckého posudku (a odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 2172/14). Jednak v souzené věci o žádný "opomenutý" důkaz nejde, neboť soudy se možností vypracování revizního znaleckého posudku zabývaly, pouze pro něj neshledaly důvod. Pouhý nesouhlas účastníka řízení s výsledkem znaleckého posudku není důvodem pro vypracování posudku revizního. Stěžovatel sice na podporu svých vlastních závěrů předložil i vyjádření MUDr. Popelky a zprávu doc. Nováka, ovšem zde nezbývá než souhlasit s odvolacím soudem, že tato vyjádření závěry znalkyně relevantním způsobem nezpochybňují. Zpráva doc. Nováka je zcela bez relevance, neboť se podstatou problému zjevně blíže nezabývá, vyjádření MUDr. Popelky pak sice předkládá opačný závěr, než k jakému došla znalkyně, ovšem jde pouze o konstatování tohoto závěru bez bližšího rozebrání či vysvětlení, na základě čeho k těmto závěrům MUDr. Popelka došel. Znalkyně pak byla s předmětným vyjádřením konfrontována, a ve své odpovědi případné pochyby, které snad mohly v tomto ohledu vzniknout, odstranila. Nosné důvody nálezu II. ÚS 2172/14 tak na nynější věc aplikovat nelze.
Původ v odlišném hodnocení skutkového stavu má i stěžovatelova námitka překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně. Předně platí, že překvapivým rozhodnutím, tak jak jej chápe judikatura Ústavního soudu, mohou být především rozhodnutí odvolacího soudu. Není zásadně povinností nalézacího soudu dopředu informovat účastníky o tom, jak rozhodne. Na tom nic nemění, že okresní soud na jednání uvedl, že bude rozhodovat pouze o základu věci, neboť z toho nijak neplyne, že by snad mělo být stěžovateli vyhověno. Závěry okresního soudu odpovídají závěrům znaleckého zkoumání, a pokud stěžovatel hodnotil věc odlišně, měl k dispozici řádné a mimořádné opravné prostředky.
Než se Ústavní soud dostane k poslední otázce, tedy k informovanému souhlasu, dodává, že není potřeba se podrobněji zabývat vedením zdravotnické dokumentace a případnými pochybeními v léčbě zánětu, neboť tyto otázky nebyly pro konečné rozhodnutí důležité, jak je v napadených rozhodnutích vysvětleno. Řešit pak ani není nutno možné přenesení důkazního břemene, jelikož znalkyně i soud (a to včetně otázky personálu přítomného při operaci) měly v této věci k dispozici veškeré potřebné informace a dospěly k jasným skutkovým závěrům.
Nyní tedy k informovanému souhlasu. Lze připustit, že v posuzovaném případě došlo k ještě výraznějšímu zhoršení stěžovatelova vidění, než na jaké bylo upozorňováno v písemném poučení (reálné zhoršení zraku o tři řádky oproti zhoršení o jeden až dva řádky, které hrozilo dle poučení). Okresní soud (stejně jako soudy odvolací a dovolací) si nicméně byl této skutečnosti vědom, přičemž k závěru o dostatečnosti předloženého poučení (a k alternativnímu závěru o absenci příčinné souvislosti) dospěl na základě toho, že tak výrazné zhoršení zraku bylo zcela neočekávané, že se stěžovatel pro zákrok rozhodl po vlastní předchozí zkušenosti a na doporučení svého lékaře (a s tímto doporučením oslovil žalovanou) a že by se pro zákrok rozhodl i v případě, že by poučení bylo takového znění, jaké nyní požaduje. Stěžovatel posledně uvedený závěr zpochybňuje, není ovšem na Ústavním soudu, aby jej přehodnocoval za situace, kdy jej okresní i odvolací soud pečlivě, logicky a za přihlédnutí k jedinečnostem daného případu odůvodnily.
Konečně, namítá-li stěžovatel, že znalkyně původně považovala poučení za nedostatečné, nevyrovnává se nijak se závěrem odvolacího soudu, že otázka dostatečnosti poučení a informovaného souhlasu je otázkou právní, o níž rozhoduje soud. Nadto nelze přehlížet, že znalkyně svůj předchozí (a toliko předběžný) závěr učinila ve chvíli, kdy se domnívala (neboť v té době případ ještě neměla nastudovaný), že ke zhoršení zraku došlo v důsledku infekce.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu