ECLI:CZ:US:2019:4.US.828.19.1
sp. zn. IV. ÚS 828/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Antonína Kostky, zastoupeného JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jakubská 647/2, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 424/2017-37 ze dne 20. prosince 2018, Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 85/2015-63 ze dne 22. listopadu 2017, rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství č. j. 19378/15/5200-10421-711811 ze dne 19. června 2015, a Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územního pracoviště v Litoměřicích č. j. 2082738/14/2507-24803-505940 ze dne 20. října 2014, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Ústecký kraj, územního pracoviště v Litoměřicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Finanční úřad pro Ústecký kraj, územní pracoviště v Litoměřicích (dále jen "správce daně"), doměřil rozhodnutím č. j. 2082738/14/2507-24803-505940 ze dne 20. 10. 2014, stěžovateli daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2011 ve výši 1 574 973 Kč a uložil mu povinnost zaplatit penále ve výši 314 994 Kč. Odvolací finanční ředitelství stěžovatelovo odvolání zamítlo rozhodnutím č. j. 19378/15/5200-10421-711811ze dne 19. 6. 2015,
a rozhodnutí správce daně potvrdilo.
2. Zamítavé rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), který ji jako nedůvodnou zamítl rozsudkem č. j. 15 Af 85/2015-63 ze dne 22. 11. 2017. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu následnou kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl rozsudkem č. j. 6 Afs 24/2017-37 ze dne 20. 12. 2018.
3. Stěžovatel v řízeních před správními soudy i orgány finanční správy tvrdil, že částka 10 500 000 Kč, kterou ve zdaňovacím období uplatnil za účelem odečtení od základu daně podle §24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v rozhodném znění (dále jen "zákon o daních z příjmů), jako náklad na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, představovala výši smluvní pokuty pro případ porušení povinnosti vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí uzavřené mezi stěžovatelem, jako budoucím kupujícím, a obchodními korporacemi SPS - Slezské pozemní stavby s. r. o., AUTOKREDIT s. r. o. a DOTASTAV MORAVA družstvo, jako budoucími prodávajícími (dále jen "smlouva"). Podle smlouvy měl stěžovatel do advokátní úschovy složit zálohu ve výši odpovídající smluvní pokutě a v určené lhůtě uzavřít budoucí smlouvu. Stěžovatel k výzvě budoucích prodávajících v určené lhůtě budoucí smlouvu neuzavřel, a jím složená záloha proto měla být započtena na smluvní pokutu. Vzhledem k pochybnostem o uplatnění nákladu ve výši 10 500 000 Kč v souladu s §24 odst. 2 písm. zi) zákona o daních z příjmů vyzval správce daně stěžovatele k předložení důkazů k prokázání rozhodných skutečností pro správné stanovení daně - složení zálohy a vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu. Správní soudy i orgány finanční správy dospěly k závěru, že stěžovatel tyto skutečnosti neprokázal, ač jej ohledně nich tížilo důkazní břemeno.
4. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku krajského soudu a rozhodnutím orgánů finanční správy se stěžovatel brání ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Porušení ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spatřuje v tom, že jej správce daně nevyzval k předložení konkrétního důkazu, nýbrž pouze obecně k prokázání složení zálohy a skutečností zakládajících povinnost k zaplacení smluvní pokuty; výzva správce daně byla formulována povrchně a nebylo z ní možné seznat, jaké dokumenty mají být předloženy. Správní soudy i orgány finanční správy podle stěžovatele (jenž poukázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu) nesprávně posoudily otázku rozložení důkazního břemene; stěžovatel poskytl správci daně kompletní účetnictví a domníval se, že rozhodné skutečnosti vzal správce daně, i s ohledem na shodná tvrzení stěžovatele a budoucích prodávajících, za prokázané. Dále se stěžovatel domnívá, že se správní soudy nedostatečně zabývaly námitkou jeho poškození jednáním neznámého pachatele - zvlášť závažným zločinem podvodu, neboť 10 500 000 Kč složil do úschovy osobě, která se zřejmě vydávala za advokátku, jež měla poskytnout advokátní úschovu zálohy podle smlouvy.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Argumenty obsažené v Ústavní stížnosti představují jen polemiku s právními závěry správních soudů a vedením dokazování orgány finanční správy v daňovém řízení a postrádá ústavně právní rozměr. Správní soudy v souladu s ústavním pořádkem vyložily, proč na základě příslušných ustanovení zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, v rozhodném znění, tížilo stěžovatele důkazní břemeno ohledně prokázání skutečností rozhodných pro doměření daně z příjmů, a proč rozhodly v neprospěch stěžovatele, který důkazní břemeno neunesl. Stejně tak ústavně konformně odůvodnily, že námitky o údajném podvodu nejsou pro věc relevantní a odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu argumentaci stěžovatele nepodporují. Pro stručnost Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy i orgány finanční správy učinily dostatečná skutková zjištění, vypořádaly se s argumentací stěžovatele a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Stěžovatel se svou argumentací, jejíž podstatnou část vznesl již v řízení před obecnými soudy, snaží učinit z Ústavního soudu nepřípustně další instanci soustavy správních soudů. Kasační zásah Ústavního soudu by přicházel v úvahu pouze v případě excesu, který v posuzované věci nenastal. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nezaručuje účastníkovi právo na rozhodnutí podle jeho představ, ale právo na projednání věci podle příslušných procesních pravidel, což se v tomto případě bezezbytku stalo [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3706/18 ze dne 12. 12. 2018 (dostupné na https://nalus.usoud.cz)].
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný; toto usnesení obsahuje stručné odůvodnění podle §43 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu