ECLI:CZ:US:2019:4.US.86.19.1
sp. zn. IV. ÚS 86/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele obchodní korporace Bytové družstvo X, "v likvidaci", zastoupeného JUDr. Stanislavem Červencem, advokátem, sídlem Bělocerkevská 1301/26, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2018 č. j. 26 Cdo 4611/2017-154 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015 č. j. 80 Cm 29/2013-89, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jiřího Milforta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl návrh stěžovatele na určení, že smlouva o výstavbě podle §17 a následujících zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), uzavřená dne 15. 6. 2011 mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem je v části článku VII - Dohoda o výstavbě nových bytových jednotek neplatná, a rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 22. 2. 2017 č. j. 14 Cmo 373/2015-120 usnesení městského soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Vrchní soud vyšel z toho, že určení neplatnosti části smlouvy může mít dopad na stěžovatelovo právní postavení, neboť může mít vliv na stanovení výše jeho majetku, a že i když by nemohlo ovlivnit stav zápisu v katastru nemovitostí ani by neřešilo případné majetkové vypořádání, mohlo by v zájmu spravedlivého řešení vytvořit právní základ pro další jejich majetkové vypořádání, popř. i mimosoudními prostředky. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647).
4. Na základě dovolání, které podal vedlejší účastník, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením usnesení vrchního soudu změnil tak, že se usnesení městského soudu potvrzuje, a uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Dospěl k závěru, že v dané věci žaloba postrádá preventivní charakter, protože s přihlédnutím k povaze požadovaného určení není způsobilá eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právních vztazích účastníků, kdy právní otázka, o níž má být rozhodnuto určovacím výrokem, má povahu předběžné otázky ohledně jak žaloby na určení, tak na případné plnění. Není tak dostatečnou zárukou odvrácení budoucích sporů, a tudíž závěr vrchního soudu o naléhavém právním zájmu nemůže obstát.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že s ohledem na specifičnost věci nepovažuje závěr Nejvyššího soudu, že jeho žaloba postrádá preventivní charakter, za správný. Namítá, že pokud by soud žalobě vyhověl, nelze bezvýhradně přisvědčit názoru, že by tento stav nemohl vyvolat změnu zápisu v katastru nemovitostí nebo by neměl vliv na jeho právní postavení, protože by z příslušného meritorního výroku vyplynuly důsledky, které mají vliv na právní poměry a vztahy, tj. práva a povinnosti vyvolané daným právním úkonem. Takovým výrokem by pozbyl daný právní úkon konstitutivní účinky ve vztahu k vlastnickým právům, která jím byla založena, a obnovil by se původní právní vztah. Tato změna stavu zápisu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem (resp. rozsahu a oprávnění jeho výkonu a užívání) může být úspěšným účastníkem dosažena zápisem poznámky do katastru nemovitostí k dotčeným nemovitostem nebo poznámky spornosti zápisu [§23 odst. 1 písm. q), §24 katastrálního zákona].
6. V návaznosti na to stěžovatel tvrdí, že v důsledku takového postupu by doznal změny současný stav zapsaný v katastru nemovitostí, neboť by došlo k výraznému omezení vedlejšího účastníka, jde-li o dispozici s vlastnickým právem, takže by nutně přistoupil k vyřešení vlastnického práva a nároků z něho vyplývajících, čímž by se předešlo možným soudním sporům, které by mohl vyvolat ohledně vypořádání příslušných nároků, a došlo by k narovnání vzniklých vlastnických poměrů k dotčeným nemovitostem. Současně se dovolává právního názoru vysloveného v již zmíněném nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/2009 a dále v nálezu ze dne 11. 7. 2017 sp. zn. I. ÚS 1440/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), dle něhož ne vždy stačí k ochraně práv žaloba na plnění, a někdy je tak nevyhnutelné postavit právo či právní vztah najisto i cestou negativní určovací žaloby. A vyloží-li obecné soudy postulát naléhavého právního zájmu na určovací žalobě flagrantně nesprávným způsobem, pak takový postup odporuje zákazu libovůle a principu právní jistoty.
7. Stěžovatel poukazuje rovněž na nález ze dne 13. 6. 2006 sp. zn. I. ÚS 50/03 (N 120/41 SbNU 499) s tím, že náhled městského a Nejvyššího soudu na meritum uplatněné určovací žaloby a na jimi prezentovanou "kolizi" se žalobou na plnění a na "nevykonatelnost" případného pozitivního rozhodnutí na požadovaném určení ve vztahu k existujícímu zápisu v katastru nemovitostí k příslušným bytovým jednotkám je v rozporu s postuláty legitimního očekávání, jakož i hodnocení účelu určovací žaloby, práva přístupu k soudu, resp. práva na soudní ochranu, a také na ochranu vlastnického práva. K tomu stěžovatel dodává, že uplatnění dané určovací žaloby považoval za jediný efektivní postup, jak v zájmu spravedlivého řešení vzniklých sporných majetkových a vlastnických poměrů vedlejšího účastníka tento stav vyřešit, přičemž má za to, že po vyhovujícím rozsudku by tak mohlo být učiněno např. formou dodatečného uznání vlastnického práva k neoprávněnému záboru plochy 153 m2 a narovnání vzájemných práv, včetně finančních požadavků na kompenzaci majetkové újmy členů družstva. Požadovaným určením by bylo, dle stěžovatele, jeho právní postavení (ohledně rozsahu vlastnického práva) postaveno najisto a tento stav by byl určující pro důvodnost či nedůvodnost dalších žalob.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do dané rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský a následně Nejvyšší soud vadně posoudily otázku existence naléhavého právního zájmu (§80 o. s. ř.), resp. že interpretovaly a aplikovaly podústavní právo ústavně nekonformním způsobem. Podle judikatury Ústavního soudu daný interpretační a aplikační proces bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471).
11. Z obsahu ústavní stížnosti lze vyvodit, že v posuzované věci měla nastat prvně uvedená situace, tedy že obecné soudy zásadně chybně posoudily dopad ústavně zaručeného základního práva, a to práva na přístup k soudu, resp. soudní ochranu, jež plyne z čl. 36 odst. 1 Listiny, na posuzovanou věc, v důsledku čehož nedošlo k zodpovězení otázky (ne)platnosti daného právního úkonu, kterého se stěžovatel svou žalobou domáhal.
12. Úvodem je třeba zmínit, že judikatura obecných soudů, týkající se otázky (ne)existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, má-li konkrétně spočívat v určení neplatnosti smlouvy tam, kde připadá v úvahu i podání žaloby na určení existence práva nebo právního vztahu, lze nepochybně považovat za ustálenou a za v podstatě "chronicky" známou. V daném ohledu je tudíž rozhodování obecných soudů dostatečně předvídatelné, přičemž je na každém, kdo se míní domáhat svého práva u soudu, aby k tomu zvolil i odpovídající postup, resp. prostředky. Stěžovatel přitom neuvádí žádný důvod, proč by měla být žaloba na určení neplatnosti smlouvy jedinou možnou cestou, jak mohl chránit svá práva, případně proč by měla být alespoň cestou vhodnější než obecnými soudy zmíněná žaloba na určení vlastnického práva (event. žaloba na plnění), ačkoli je evidentní, že na jejím základě by v jednom řízení došlo k vyřešení celého sporného právního vztahu, zde toho, komu svědčí předmětné vlastnické právo (nadto s případnými dopady na evidenci tohoto práva ve veřejném rejstříku), a nikoliv jen jedné právní otázky, která z hlediska posouzení takového vztahu představuje pouze tzv. předběžnou otázku.
13. Stěžovatel v této souvislosti argumentuje tím, že vyhovující rozhodnutí soudu o žalobě na určení neplatnosti smlouvy může mít dopad na daný právní vztah, resp. že má určité právní účinky, a to i jde-li o katastr nemovitostí, a že v konečném důsledku může vést i k zabránění dalším sporům (ohledně určení vlastnického práva či jeho finančních nároků), v čemž spatřuje určitý preventivní charakter. Ústavní soud však tyto argumenty nemůže považovat za relevantní, protože totéž lze tvrdit prakticky ve všech případech, kdy je za podobné situace obecnými soudy zamítána žaloba na určení neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu. Jak již bylo naznačeno, podstata věci (a argumentace obecných soudů) spočívá v něčem jiném, a to v tom, že není důvod řešit jednotlivé právní otázky v samostatných řízeních, jestliže je lze vyřešit v řízení jediném, přičemž podmínku preventivní povahy žaloby na určení je třeba chápat tak, že tímto způsobem dojde k vyloučení možnosti vzniku jakýchkoliv dalších sporů právě proto, že budou všechny sporné právní otázky již zodpovězeny.
14. Poukazuje-li stěžovatel na právní názor vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 1440/14, nelze pominout zcela odlišné okolnosti případu, kdy v něm nešlo o vlastnické vztahy k nemovitosti, a především stěžovatel (v pozici dlužníka) nebyl věcně legitimován k podání žaloby (v tomto případě navíc žaloby na plnění). Ostatně Ústavní soud (vedle vyjádření určité rezervovanosti, jde-li o možnost zásahu do rozhodování obecných soudů v otázce naléhavého právního zájmu) stanovil podmínky, za nichž je povinností obecných soudů se žalobou na určení neplatnosti smlouvy zabývat, tedy že s ohledem na hmotněprávní i procesní stav konkrétní věci účastníku nezbývá než aktivovat určovací žalobu jako ultimum refugium a že účastník, pro něhož je sporné znění smlouvy nevýhodné, je vystaven dlouhotrvající nejistotě z hlediska ochrany svých práv, resp. následkům, které pro něho smlouva může (v příslušné části) představovat. K jejich splnění zde zjevně nedošlo, neboť žalobu na určení neplatnosti smlouvy nebylo možné za tzv. ultimum refugium považovat, naopak stěžovatel mohl, resp. měl (s ohledem na §80 o. s. ř. ve světle jeho ustáleného judikaturního výkladu) podat přímo žalobu na určení svého vlastnického práva (příp. i žalobu na plnění), která by zde představovala i daleko vhodnější prostředek ochrany jeho práv. Zbývající odkazy na nálezy sp. zn. Pl. ÚS 34/09 a III. ÚS 150/99 nejsou případné, neboť v nich Ústavní soud řešil jinou právní problematiku, k čemuž lze snad jen dodat, že žádné mimořádné okolnosti, které by bylo nezbytné - v duchu uvedených nálezů - zohlednit, nyní posuzovanou věc neprovázejí.
15. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu