ECLI:CZ:US:2019:4.US.863.19.1
sp. zn. IV. ÚS 863/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2018 č. j. 22 Cdo 1424/2018-394, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. října 2017 č. j. 14 Co 189/2017-349 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. května 2017 č. j. 5 C 84/2014-293, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Jitky Urbanové a 2. Jany Vrbové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích bylo k žalobě první vedlejší účastnice (dále jen "žalobkyně") zřízeno ve prospěch pozemku parc. č. X1 a k tíži pozemků parc. č. X2 a X3 v katastrálním území Horšovský Týn právo nezbytné cesty spočívající v právu chůze a jízdy zemědělskou technikou za účelem hospodaření na prvně uvedeném pozemku, a to v rozsahu blíže specifikovaném ve výroku tohoto rozhodnutí (výrok I), žalobkyni bylo uloženo zaplatit za zřízení služebnosti druhé vedlejší účastnici (dále jen "první žalovaná") 1 680 Kč a stěžovatelce (jako druhé žalované) 168 Kč (výrok II) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky III a IV).
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výroku II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna platit úplatu za věcné břemeno první žalované ve výši 335,72 Kč ročně a stěžovatelce 33,57 Kč ročně, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Nejvyšší soud shora značeným rozsudkem odmítl dovolání první žalované, stěžovatelčino dovolání pak zamítl a rozhodl, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
V ústavní stížnosti stěžovatelka označuje napadená rozhodnutí za nesprávná, odporující duchu zákona, jakož i právu na spravedlivý proces a na ochranu majetku. Argumentuje tím, že právo zřízení nezbytné cesty nutno vykládat restriktivně, že služebnost nemusí mít povahu věcného práva, což stěžovatelka považuje za významné, neboť nikdy žalobkyni nebránila v tom, aby v případě nezbytné potřeby pozemek využívala. Soudní spor tak byl vyvolán zbytečně. Současně stěžovatelka uvádí, že by ani sama o své vůli nemohla uzavírat smlouvy, které odporují §1032 a 3033 občanského zákoníku, a pokud Nejvyšší soud uvedl, že "soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje zejména účel zákona...", pak přehlíží, že toto oprávnění náleží soudu, a nikoliv jí jako případné smluvní straně. Upozorňuje, že respektovala, že žalobkyně v rámci navrácení majetku trvala na vrácení právě tohoto pozemku, k němuž má ztížený přístup, tento přístup jí za účelem hospodaření umožňovala a vůči ní žádnou právní povinnost neporušovala.
S ohledem na to, že soudy žalobkyni přiznaly (vůči ní) náhradu nákladů řízení ve výši 37 000 Kč, stěžovatelka namítá, že by měly při daném rozhodování nejen mechanicky přihlížet k úspěchu ve věci, ale důsledně a pečlivě i k jejímu chování před a v průběhu řízení, přičemž tvrdí, že žádnou právní povinnost neporušila, naopak že vždy žalobkyni vycházela vstříc. Nepoměr mezi náklady řízení a platbou za omezení vlastnického práva je zcela zásadní, přičemž žalobkyně bude stejně jako před zahájením řízení využívat pozemek prakticky bezplatně, avšak s vyznačením věcného práva v její neprospěch v katastru nemovitostí. Současně stěžovatelka nechápe, proč by měla hradit náklady za opakované řízení před soudem prvního stupně, jestliže upozornila, že ji tento soud chybně označuje, a odvolací soud se ani nepokusil tuto chybu sám odstranit a jen z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně zrušit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a contrario].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jsou na ni kladeny přísné požadavky z hlediska dodržování zákona, a tudíž že se nemůže - na rozdíl do soudu - odchýlit od výslovného znění zákona. Reaguje tím na úvahy Nejvyššího soudu týkající se výkladu §1033 občanského zákoníku, a to v souvislosti s prvním dovolacím důvodem (resp. dovolací námitkou), že nezbytnou cestu lze zřídit pouze přes jeden pozemek. Stěžovatelka však pomíjí, že gramatický výklad představuje jen jednu z běžně používaných výkladových metod právních norem, a zvláště vede-li takový výklad až k absurdnímu výsledku, jak tomu bylo v dané věci, je nezbytné použít (adekvátním způsobem) i další výkladové metody. To platí nejen pro soudy, ale i adresáty příslušných právních norem, stěžovatelku nevyjímaje.
Dlužno dodat, že z ústavní stížnosti není zcela patrno, kam stěžovatelka touto námitkou směřuje, nicméně lze předpokládat, že stěžovatelka reaguje na závěry Nejvyššího soudu, které se týkají posouzení další dovolací námitky, že zřízení služebnosti brání skutečnost, že škoda na nemovité věci představovaná náklady řízení převyšuje zřetelně výhodu nezbytné cesty [§1032 odst. 1 písm. a) občanského zákoníku]. Nejvyšší soud v tomto bodě dospěl k závěru, že náklady řízení škodu ve smyslu uvedeného ustanovení nepředstavují, resp. že samotná skutečnost, že náklady řízení převýší přiznané plnění, nemůže být důvodem zamítnutí žaloby, a to zvláště za situace, kdy se žalobkyně pokusila získat přístup ke svému pozemku dohodou, přičemž odmítl stěžovatelčino tvrzení, že svým chováním příčinu k podání žaloby nezavdala. Současně konstatoval, že skutečnost, že po určitou dobu stěžovatelka užívání pozemku tolerovala, důvodem pro zamítnutí žaloby není, protože to neposkytuje žadateli dostatečnou právní jistotu.
Z výše uvedeného plyne, že se Nejvyšší soud se stěžovatelčinými námitkami náležitě vypořádal, a Ústavní soud nemá, co by tomuto soudu mohl z hlediska ústavnosti vytknout, když ani důvod, pro který stěžovatelka dohodu se žalobkyní odmítla, nemohl považovat za nějak podstatný (viz předchozí bod). Poukazuje-li stěžovatelka na pochybení soudů nižších stupňů, tato skutečnost pro posouzení otázky, kdo má hradit náklady řízení, rovněž významná není.
Protože nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. července 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu