ECLI:CZ:US:2019:4.US.902.19.1
sp. zn. IV. ÚS 902/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace International Property Invest, spol. s r. o., sídlem náměstí Republiky 1078/1, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Danielem Weinholdem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2018 č. j. 20 Cdo 3689/2018-210, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Atos IT Solutions and Services, s. r. o., sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Návrhem podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti výše uvedenému usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dle tvrzení stěžovatelky zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále dle stěžovatelky došlo k porušení čl. 11 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 22. 2. 2016 č. j. 13 EXE 1004/2015-6 prohlásil rozhodnutí vydané Okresním soudem ve Floridsdorfu, Rakouská republika, ze dne 14. 11. 2014 sp. zn. 12 E 1396/14g-2, za vykonatelné na území České republiky. Dospěl k závěru, že byly splněny všechny formální náležitosti stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pro prohlášení rozhodnutí za vykonatelné, s tím, že nerozhodoval o návrhu stěžovatelky (oprávněné) na nařízení exekuce, neboť dle novely zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, účinné od 1. 1. 2013, soud již nenařizuje exekuci, nýbrž na návrh exekutora jej pověřuje provedením exekuce.
3. K odvolání vedlejší účastnice (povinné) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 16. 12. 2016 č. j. 12 Co 156/2016-98 potvrdil usnesení obvodního soudu.
4. K dovolání vedlejší účastnice rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že usnesení městského soudu ze dne 16. 12. 2016 č. j. 12 Co 156/2016-98 a usnesení obvodního soudu ze dne 22. 2. 2016 č. j. 13 EXE 1004/2015-6 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka je přesvědčena, že ústavní stížnost je přípustná. Ačkoliv věc není meritorně skončena, stěžovatelka dle jejího názoru již vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva před obecnými soudy poskytuje, neboť nemá k dispozici žádný opravný prostředek, jímž by v řízení před obecnými soudy mohla závazný právní názor Nejvyššího soudu zvrátit. V této souvislosti odkazuje na nálezy ze dne 4. 10. 1995 sp. zn. II. ÚS 22/94 (N 55/4 SbNU 67), ze dne 30. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 946/16 či ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18. Stěžovatelka dále uvádí, že ústavní stížnost je též přípustná, neboť svým významem podstatně přesahuje její vlastní zájmy, a to tím, že závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v napadeném usnesení brání tomu, aby obecné soudy nižších stupňů předložily žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru Evropské unie, čímž nebudou otázky týkající se výkladu rozhodného evropského práva v navazujícím řízení už řešeny. Ve věci samé pak stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud porušil její základní práva tím, že nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, nerespektoval zásady a normy práva Evropské unie a porušil právo stěžovatelky vlastnit majetek, pročež se domáhá zrušení napadeného usnesení.
III.
Posouzení přípustnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatelka podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a které jsou konkretizovány v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
8. Na základě všeho výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Nálezy, na které odkazuje stěžovatelka, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu a porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné.
9. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovatelce zákon poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku.
10. V nyní posuzované věci je procesním důsledkem napadeného usnesení Nejvyššího soudu to, že na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu bude obvodní soud opětovně rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení [§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná.
IV.
Závěr
11. Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně kasačního rozsudku Nejvyššího soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373)].
12. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2019
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj