ECLI:CZ:US:2019:4.US.939.19.1
sp. zn. IV. ÚS 939/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti obchodní korporace Czech Outdoor s. r. o. se sídlem v Praze 4, Na strži 2097/63, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 21. prosince 2018 č. j. 4 As 302/2018-55 a Městského soudu v Praze ze dne 14. září 2018 č. j. 3 A 3/2018-161 za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ministerstvo dopravy a spojů České republiky povolilo dne 3. 8. 1999 právnímu předchůdci stěžovatelky (na základě jeho žádosti) umístění reklamních zařízení v ochranném pásmu dálnic - mj. na mosty nad dálnicí D11, a to za v povolení uvedených podmínek.
2. Stěžovatelka byla vedlejším účastníkem dne 22. 9. 2017, a následně i dne 13. 10. 2017 vyzvána k odstranění reklamních zařízení - s tím, že nevyhoví-li v souladu se zákonem výzvě do 5 dnů od jejího doručení, budou zařízení na její náklady odstraněna. Stěžovatelka s výzvami nesouhlasila; proto byla její reklamní zařízení odstraněna.
3. Proti odstranění reklamních zařízení se stěžovatelka bránila žalobou podle §82 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, podanou dne 5. 1. 2018 k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji rozsudkem ze dne 14. 9. 2018, č. j. 3 A 3/2018-161, zamítl.
4. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2018, č. j. 4 As 302/2018-35, byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelky proti zamítavému rozsudku městského soudu.
5. Proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu a městského soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení. Podle stěžovatelky vedlejší účastník postrádal věcnou příslušnost k odstranění reklamních zařízení a v souladu s jeho výkladovou praxí se na předmětná zařízení nevztahuje zákaz jejich provozování v silničním ochranném pásmu. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v tom, že namítaný zásah veřejné moci neobstojí v testu proporcionality - je pochybné, zda sleduje legitimní cíl, nesplňuje kritérium potřebnosti a není přiměřený z hlediska všech kolidujících hodnot. Správní soudy měly postupovat podle právní úpravy, která nesplňuje ústavní požadavky její předvídatelnosti a dostatečných záruk před svévolnou aplikací a u níž při přijímání její novelizace zákonem č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "novela"), nebyla splněna podmínka oznámení návrhu zákona Evropské komisi podle Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1535 ze dne 9. 9. 2015 o postupu při poskytování informací v oblasti technických předpisů a předpisů pro služby informačních společností. V důsledku výše uvedeného mělo být porušeno stěžovatelčino legitimní očekávání, právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a právo na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatelkou spatřované důvody opodstatněnosti ústavní stížnosti se týkají výkladu podústavního práva, s nimiž se ve svých rozhodnutích vypořádaly správní soudy, které v souladu s ústavním pořádkem založily svá rozhodnutí na právním posouzení podle zákona
č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění po novelizaci zákonem č. 196/2012 Sb. Podle přechodných ustanovení novely bylo možné provozovat reklamní zařízení v silničním ochranném pásmu dálnic, ke kterým bylo vydáno povolení před nabytím účinnosti novely, pouze do 31. 8. 2017. Městský soud ústavně konformně odůvodnil, proč se obsahem stěžovatelce zaslaných výzev k odstranění reklamních zařízení, včetně vymezení silničního ochranného pásma - z důvodu marného uplynutí lhůty k podání žaloby proti nim - více nezabýval; i vzhledem k tomu, že povolení bylo právnímu předchůdci stěžovatelky vydáno k umístění reklamních zařízení právě v ochranném pásmu dálnice a on i stěžovatelka oprávnění v souladu s povolením více než 18 let vykonávali. Nadto Nejvyšší správní soud podal v odst. 28 a násl. napadeného rozsudku srozumitelný výklad pojmu "silniční ochranné pásmo", z jehož údajné nejasnosti stěžovatelka svůj nárok odvozovala především. Správní soudy se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly také s otázkami věcné příslušnosti vedlejšího účastníka k odstranění reklamních zařízení a k absurditě stěžovatelkou zastávaného výkladu podjatosti ministra dopravy. Ve zbytku Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků.
9. Stran námitky disproporcionality zásahu vedlejšího účastníka do svobody podnikání stěžovatelky Ústavní soud dodává, že stěžovatelka vychází z testu proporcionality přechodných ustanovení novely, která změnila rozhodná ustanovení zákona o pozemních komunikacích, aplikovaná v řízení před správními soudy, provedeného v nálezu ze dne 12. 2. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 21/17 (dále jen "nález"). V tomto nálezu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadená právní úprava splňuje kritéria testu proporcionality a je ústavně konformní. Stěžovatelka svou argumentací dospívá na základě týchž kritérií k opačnému závěru - cíl zákonné úpravy přejímá z nálezu, avšak postup vedlejšího účastníka odpovídající této úpravě již za legitimní nepovažuje. Při vlastním posouzení ústavnosti namítaného zásahu je stěžovatelka toho názoru, že odstranění reklamních zařízení lze jen s velkými pochybnostmi považovat za sledování legitimního cíle a tento zásah nebyl ani potřebný, ani přiměřený v užším smyslu. Stěžovatelka si protiřečí, odkazuje-li se na proporcionální a ústavně konformní právní úpravu, jejíž prostou aplikací mělo dojít k nepřiměřenému zásahu do jejích ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud dále odkazuje na podrobné odůvodnění ústavní konformity přechodných ustanovení novely v nálezu.
10. Pro důvody, pro které Ústavní soud judikoval soulad přechodných ustanovení novely s ústavním pořádkem, nemůže být ani poslední námitka stěžovatelky - nesplnění notifikační povinnosti k Evropské komisi při přijímání novely, shledána důvodnou. Ústavní soud nenašel žádný důvod, proč by měl přehodnotit názor, podle kterého byla právní úprava rozhodná v řízení před správními soudy shledána již před podáním ústavní stížnosti ústavně konformní, přesto, že stěžovatelka brojí "pouze" proti aktu její aplikace, neboť ten zákonné úpravě plně odpovídá.
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy se dostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatelky a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Ústavní soud neshledal v postupech správních soudů porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky; proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu