ECLI:CZ:US:2019:4.US.98.19.1
sp. zn. IV. ÚS 98/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Filipa a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatelky M. W., zastoupené JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. 123/36, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2018, č. j. 6 Tdo 1043/2018- 37, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. března 2018, č. j. 3 To 38/2018-939, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích jako vedlejších účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 25. října 2017, č. j. 1 T 25/2017-898, uznal stěžovatelku vinnou z přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku ve formě spolupachatelství a uložil jí trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců s povinností vést řádný život a podle svých sil nahradit způsobenou škodu. Společně s dalším odsouzeným pak byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozeným škodu v souhrnné výši 363 752 Kč. K odvolání odsouzených byl rozsudek zrušen v celém rozsahu a stěžovatelka byla uznána vinnou ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 a 3 trestního zákoníku, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců s povinností vést řádný život a podle svých sil nahradit způsobenou škodu; společně s dalším odsouzeným jí byla uložena povinnost nahradit poškozeným společně a nerozdílně škodu v souhrnné výši 359 057 Kč. Nejvyšší soud odmítl dovolání obou odsouzených jako zjevně neopodstatněné.
Právně zastoupená stěžovatelka ve své ústavní stížností splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odmítá, že by se dopustila jednání, pro které byla odsouzena. Její trestní stíhání bylo porušením zásady subsidiarity trestní represe, poškozené se mohly domáhat svých nároků v občanskoprávním řízení; při správné funkci kontrolních orgánů poškozených by škoda nemohla dosáhnout zjištěné výše. Stěžovatelka je přesvědčena, že nebyl prokázán její úmysl a hodnocení soudů hrubě vybočuje ze zákonných mezí a rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná. Odvolací soud sice dokazování dílčím způsobem doplnil, učinil tak pouze formálně. Skutková zjištění nemají podle stěžovatelky oporu v provedeném dokazování, některé důkazy byly opomenuty a napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2 a v 36 Listiny základních práv a svobod. Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost podal i druhý odsouzený, jeho věc je vedena pod sp. zn. I. ÚS 93/19 a řízení o ní dosud nebylo ukončeno.
Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto ve vztahu k postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, reaguje pouze na taková (případná) pochybení při aplikaci trestněprávních předpisů, která musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat. Proto se Ústavní soud zabýval pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími soudů byla porušena základní práva stěžovatelky.
Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka uzavřela pracovní smlouvu za nadstandardních mzdových podmínek, práci však vykonávala jen několik dní, následně byla v pracovní neschopnosti a na konci tzv. podpůrčí doby se poté, co pracovní poměr ukončila, přihlásila na úřad práce. Popsaným jednáním se společně se svým zaměstnavatelem dopustila trestného činu; takový závěr učinily soudy i proto, že stejného modu operandi užila stěžovatelka již dříve.
Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy pečlivě vypořádaly všechny námitky, vyšly z řady důkazů a skutkové okolnosti, které z nich dovodily, jasně podporují závěr o účelovosti uzavření pracovního poměru s cílem zajistit stěžovatelce účast na nemocenském pojištění a podporu v nezaměstnanosti. Účelovost potvrzuje i fakt, že stěžovatelka nechala dávky nemocenského pojištění zasílat na bankovní účet sestry spoluodsouzeného. Protiprávnost jednání soudy vyvodily sice z nepřímých důkazů, ty však vytvořily ucelený řetězec, který vyhodnotily zcela v souladu s ustanovením §2 odst. 6 trestního řádu - v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelčinu tvrzení o nesouladu provedeného dokazování a skutkových závěrů ani o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. K "opomenutí důkazů" nedochází za situace, kdy soud srozumitelně a přesvědčivě vysvětlí, proč navržený důkaz neprovedl, což se v tomto případě stalo. Námitka subsidiarity trestní represe, stejně jako úvahy o správné funkci kontrolních orgánů ve vztahu k výši způsobené škody, nejsou namístě. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepředložila žádné ústavně relevantní argumenty svědčící o tvrzeném zásahu do jejích základních práv a jen opakuje tvrzení a nesouhlas z řízení před obecnými soudy. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí zabývaly důkladně a na základě provedených důkazů učinily jednoznačný závěr o spáchání trestného činu podvodu, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.
Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. března 2019
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu