ECLI:CZ:US:2019:Pl.US.13.19.1
sp. zn. Pl. ÚS 13/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z místopředsedy Jaroslava Fenyka a soudců Ludvíka Davida, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., t. č. vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Helenou Morozovou, advokátkou, sídlem Olšanská 2643/1a, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. června 2019 č. j. Vol 3/2019-28, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Státní volební komise, sídlem nám. Hrdinů 1634/4, Praha 4 - Nusle a RNDr. Alexandra Vondry, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 21 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 1 a 3 a čl. 90 Ústavy, jakož i jeho právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 25 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel doručil Nejvyššímu správnímu soudu dne 28. 5. 2019 návrh, ve kterém tvrdil, že postupem orgánů Vězeňské služby České republiky bylo porušeno jeho právo volit ve volbách do Evropského parlamentu tím, že mu s poukazem na absenci voličského průkazu neumožnily jako osobě ve výkonu vazby vykonat volební právo. V doplnění návrhu doručeném dne 4. 6. 2019 stěžovatel uvedl, že napadá volbu kandidáta RNDr. Alexandra Vondry zvoleného za Občanskou demokratickou stranu. Usnesením ze dne 11. 6. 2019 č. j. Vol 3/2019-28 Nejvyšší správní soud návrh stěžovatele odmítl podle §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), neboť byl Nejvyššímu správnímu soudu doručen před počátkem běhu zákonné lhůty pro jeho podání.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na nesprávný postup vězeňské služby, když při jeho přemístění do věznice Olomouc nebyly předány veškeré jeho doklady, tedy i voličský průkaz, a to ani dodatečně, a stěžovateli tak bylo upřeno realizovat jeho volební právo. Stěžovatel si je vědom, že postupem vězeňské služby nebyl porušen zákon způsobem, který by hrubě ovlivnil výsledek voleb jednoho z kandidátů, domáhal se pouze vyslovení, že k porušení zákona došlo. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním napadeného usnesení, ve kterém se uvádí, že lhůta pro podání návrhu na neplatnost volby prezidenta počíná běžet dnem následujícím po dni, který určil její počátek. Stěžovatel upozorňuje, že svým návrhem nenapadal volbu prezidenta, jak uvádí v napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud, nýbrž volby poslanců do Evropského parlamentu, a neztotožňuje se se závěrem, že návrh byl podán předčasně. Stěžovatel podal návrh téhož dne, kdy byl výsledek voleb vyhlášen a uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 132, s datem rozeslání dne 28. 5. 2019. Ke dni podání návrhu tak bylo jednoznačně zřejmé, proti čemu je jím brojeno. Stěžovatel současně uvádí, že soud si případné předčasnosti návrhu musel být vědom ihned poté, co jej obdržel, přesto však svým usnesením ze dne 28. 5. 2019 č. j. Vol 3/2019-8 vyzval stěžovatele k doplnění návrhu. Pokud měl Nejvyšší správní soud za to, že návrh byl předčasný, měl rozhodnout o jeho odmítnutí bez zbytečného odkladu, neučinil-li tak a rozhodl o jeho odmítnutí až dne 11. 6. 2019, zůstal stěžovatel zcela bez možnosti ochrany svého práva.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud v dané právní věci předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
6. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo, neboť řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu o předčasnosti stěžovatelem podaného návrhu představuje prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout.
7. Podle §57 odst. 1 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 62/2003 Sb.") je návrh třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí. Státní volební komise zveřejnila výsledek voleb sdělením č. 132/2019 Sb. ze dne 27. 5. 2019, publikovaném ve Sbírce zákonů dne 28. 5. 2019. Tento den představuje skutečnost určující počátek běhu lhůty. Lhůta deseti dnů pro podání návrhu pak počala podle §40 odst. 1 s. ř. s. běžet dnem následujícím, tedy dne 29. 5. 2019. S ohledem na specifika soudního přezkumu ve věcech volebních, která kladou vyšší nároky na přesné stanovení rozhodného okamžiku, od kterého lze podat volební stížnosti, aby byla zajištěna plynulost volebního procesu a právní jistota, je nutno návrhy podané před počátkem běhu lhůty odmítnout jako předčasně podané (srovnej Molek P., Šimíček V., Soudní přezkum voleb, Linde Praha, a. s., 2006, s. 293).
8. Brojí-li stěžovatel proti postupu Nejvyššího správního soudu, který jej nejdříve vyzval k doplnění návrhu, aby návrh posléze odmítl jako předčasně podaný, Ústavní soud konstatuje, že nelze shledat pochybení v postupu soudu, který u návrhu, ve kterém stěžovatel neoznačil ani jednoho kandidáta, jehož volbu zpochybňuje, vyzve stěžovatele k doplnění návrhu, a teprve poté zjistí, že návrh je podán předčasně. Jakkoli by opačný postup při včasném vydání rozhodnutí Nejvyšším správním soudem umožnil stěžovateli popřípadě v zákonné lhůtě návrh podat znovu, žádná pravidla pro postup soudu v tomto smyslu zákon nestanoví.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení Nejvyššího správního soudu žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, za něž nelze označit - kvůli předčasnému podání - ani meritorní neprojednání stěžovatelova návrhu, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. g) a s čl. 1 odst. 2 písm. a) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., tak učinil v plénu. Ústavní soud neshledal důvodným ani návrh stěžovatele, aby náklady spojené s jeho zastoupením v řízení před Ústavním soudem hradil stát. Podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je takový postup totiž možný pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2019
Jaroslav Fenyk v. r.
místopředseda Ústavního soudu