ECLI:CZ:US:2020:1.US.1004.19.1
sp. zn. I. ÚS 1004/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever č. j. 6 P 229/2013-133 ze dne 26. 6. 2018 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 61 Co 265/2018-164 ze dne 5. 12. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, jakož i jeho nezletilého syna. Jmenovitě se jednalo o právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce, princip rovnosti stran, právo na ochranu rodinného života, právo na ochranu osobnosti, soukromí, psychické a fyzické integrity a právo na odškodnění nemajetkové újmy, jestliže dojde k neoprávněnému zásahu ze strany veřejné moci, jež jsou zakotvena v čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1, čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiložených podkladů Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem č. j. 6 P 229/2013-133 ze dne 26. 6. 2018 Okresní soud Plzeň-sever (dále též "okresní soud") neudělil souhlas k právnímu jednání učiněnému otcem (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelem) za nezletilého syna, a to k podání žaloby k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni (dále též "krajský soud") rozsudkem č. j. 61 Co 265/2018-164 ze dne 5. 12. 2018 následně rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
Oba soudy shodně dospěly k závěru, že není v zájmu nezletilého udělit souhlas k podání předmětné žaloby, neboť s daným postupem jsou spojeny velmi vysoké náklady za zastupování žalobce, a v případě, že žaloba nebude úspěšná, i náklady protistrany, jež by mohly být přičitatelné k tíži žalobce. Dle náhledu obecných soudů by přitom žaloba zřejmě bezúspěšná byla. Nezletilý v ní uplatňuje nárok na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem v trestním řízení vedeném proti jeho otci - stěžovateli, jmenovitě v důsledku neoprávněného trestního stíhání stěžovatele, jeho nezákonné vazby a průtahů ve věci. Obecné soudy v prvé řadě upozornily na skutečnost, že nezletilý nebyl účastníkem dotčeného trestního řízení, a tudíž není ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, oprávněn se domáhat odškodnění z titulu nezákonného rozhodnutí v jeho průběhu vydaného. Obecné soudy dále dovodily, že v posuzované věci nebyly splněny ani předpoklady pro přiznání nemajetkové újmy nezletilému z titulu nesprávného úředního postupu, neboť zde neexistoval vztah příčinné souvislosti mezi vytýkaným nesprávným úředním postupem a vznikem újmy. K argumentům stěžovatele krajský soud dodal, že s ohledem na útlý věk nezletilého (měsíční kojenec) v době, kdy byl stěžovatel vzat do vazby a bylo proti němu vedeno trestní řízení, nelze usuzovat na nějaký škodlivý zásah do jeho citové a osobnostní sféry v souvislosti s tím, jak podává žaloba, že nezletilý se nemohl stýkat s otcem po dobu trvání vazby. Jako nemajetkovou újmu nezletilého způsobenou trestním stíháním stěžovatele nebylo dle krajského soudu možno chápat ani rozpad partnerského vztahu rodičů nezletilého, psychické zhroucení matky a načas převzetí péče o nezletilého rodiči otce. Z obsahu spisu naopak vyplynulo, že na uvedeném měla především podíl nezralá, nevyvážená a psychicky labilní povaha matky nezletilého. Nic rovněž nenasvědčovalo tomu, že by s trestním stíháním stěžovatele souvisela vada řeči nezletilého. Na vyslovených závěrech pak krajský soud setrval navzdory sdělení stěžovatele, že by zaplatil vzniklé náklady řízení. Soud uvedl, že toto sdělení nemá závazný charakter a není ho proto možno považovat za nezměnitelné.
Stěžovatel se s popsaným výsledkem řízení neztotožnil, což dal najevo v ústavní stížnosti. Obecným soudům předně vytkl, že řádně neposoudily majetkovou otázku spojenou s podáním žaloby na náhradu nemajetkové újmy. V tomto ohledu stěžovatel vyslovil přesvědčení, že žádný zásah do majetku nezletilého v souvislosti s žalobou nehrozil. Řečené opíral o skutečnost, že žalované České republice nemohou vzniknout významnější náklady řízení, když za stát jedná ministerstvo spravedlnosti bez advokátního zastoupení. Krom toho stěžovatel poukázal na svůj příslib, jenž učinil v průběhu řízení před obecnými soudy, v rámci něhož deklaroval svůj úmysl v budoucnu vzniklé náklady na právní zastoupení nezletilého i náklady protistrany hradit ze svých vlastních prostředků. Pokud snad na straně obecných soudů panovaly pochybnosti o závaznosti této nabídky, nic jim podle stěžovatele nebránilo v tom, aby mu povinnost k náhradě těchto nákladů uložily ve svých rozhodnutích. Dále stěžovatel namítal, že opatrovnické soudy nepřípustně hodnotily důvodnost žaloby na náhradu nemajetkové újmy, ačkoliv jim nic takového v řízení o udělení souhlasu k právnímu jednání za nezletilého nepřísluší. Stěžovatel se současně vymezil i vůči samotným závěrům obecných soudů o zřejmé bezúspěšnosti žaloby. Setrval na stanovisku, že v důsledku jeho nezákonného trestního stíhání bylo zasaženo do práv jak nezletilého, tak i jeho matky, družky stěžovatele, a to přímo, nikoliv tedy jen zprostředkovaně, jak naznačovaly obecné soudy. Stěžovatel podrobně popsal, jaké dopady mělo jeho vzetí do vazby a omezení s ním související na rodinné vztahy, přičemž vyjádřil názor, že nelze připustit, aby tak vážný zásah do práv dotčených osob byl vyloučen z režimu odpovědnosti státu za škodu. Stěžovatel měl za to, že pojem účastníků trestního řízení, resp. osob oprávněných ve smyslu §7 až §11 a §13 zákona č. 82/1998 Sb., je třeba ve světle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 ze dne 28. 8. 2012 a nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 590/08 ze dne 17. 6. 2008 vykládat šířeji, než jak to učinily obecné soudy, a že se nelze omezit jen na samotné rozhodnutí o vzetí do vazby, nýbrž je nutno zohlednit i další úkony na ně navazující. Dovozoval, že při správné aplikaci jím citované judikatury byla otázka, zda nezletilému náleží náhrada nemajetkové újmy dle zákona č. 82/1998 Sb., otevřená a žalobu tedy nebylo možno označit za zjevně bezúspěšnou.
Ústavní soud zvážil námitky stěžovatele z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel se prostřednictvím své ústavní stížnosti domáhal přehodnocení právních a skutkových závěrů učiněných obecnými soudy, resp. požadoval, aby Ústavní soud přisvědčil jeho názoru, že žaloba o náhradu škody nebyla zjevně bezúspěšná a že pro nezletilého nepředstavovala riziko majetkové újmy. Ústavní soud by ovšem mohl stěžovateli vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by jimi došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. O takový případ se však v nyní projednávané věci nejednalo. Ústavní soud zjistil, že se obecné soudy návrhem stěžovatele řádně zabývaly, svá rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Jejich názor na řešení klíčové otázky, zda by žaloba o náhradu škody mohla být úspěšná, obstojí i ve světle nejnovější judikatury Ústavního soudu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 2287/18 ze dne 8. 10. 2019, dostupný na http://nalus.usoud.cz). Jelikož Ústavní soud neměl napadeným rozhodnutím z ústavněprávního hlediska co vytknout, nepříslušelo mu úvahy obecných soudů jakkoliv přehodnocovat. Samotný fakt, že se stěžovatel s obsahem napadených rozhodnutí neztotožnil, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předloženou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu