ECLI:CZ:US:2020:1.US.1009.19.1
sp. zn. I. ÚS 1009/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Alexandry Krištofové, zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2019 č. j. 28 Co 376/2018-662, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 1. 2019 č. j. 28 Co 376/2018-662 s tím, že jím došlo podle jejího názoru k porušení práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tímto usnesením bylo ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalované společnosti Jessenia, a. s., o náhradu škody na zdraví, rozhodnuto o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 9. 2018 č.j. 21 C 420/2010-639 tak, že rozsudek byl změněn ve výroku II., že stěžovatelka je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 169 629,90 Kč a dále rozhodl, že je povinna zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení 5 892,70 Kč.
2. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedla, že odvolací soud sice v souladu s judikaturou Ústavního soudu předmětné odvolání stěžovatelce doručil, a to dne 3. ledna 2019, rozhodl však již 15. ledna, aniž by se k odvolání vyjádřila, přičemž celková délka řízení činila více než osm let. Rozhodnuto tedy bylo již za dvanáct dní poté, co bylo odvolání žalované postoupeno stěžovatelce. Dále stěžovatelka polemizuje se závěry soudu ohledně dosaženého stupně její invalidity. Podle jejího názoru nebylo možno uzavřít, že žalovaná byla ve sporu natolik úspěšná, že jí má náležet nárok na náhradu řízení před soudy obou stupňů. V tomto smyslu shledává stěžovatelka napadené usnesení odvolacího soudu pro ni překvapivým. Odůvodnění tohoto soudního rozhodnutí pak považuje za nedostatečné. Tímto postupem byl podle mínění stěžovatelky porušen rovněž požadavek jejího legitimního očekávání.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Již mnohokrát ve své judikatuře Ústavní soud zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí; odkazuje zde na svoji konstantní judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů. Přehodnocování důkazů, provedených obecnými soudy, může Ústavní soud provést zcela výjimečně.
4. To platí tím spíše v otázkách, týkajících se náhrady nákladů soudního řízení. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro přiznání či nepřiznání náhrady nákladů řízení, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, s výjimkou jejich zcela svévolného výkladu anebo interpetace, která je v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti. Není možné, aby Ústavní soud podrobně přezkoumával každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů, týkající se nákladů řízení, v zásadě pouze na úrovni podústavního práva. Zásah Ústavního soudu je v této oblasti ve shodě se shora již vysloveným oprávněný pouze v případě zcela mimořádného excesu obecného soudu, rozhodujícímu arbitrárně, ke kterému však v daném případě zjevně nedošlo. Městský soud v Praze podrobně v odůvodnění svého usnesení vyložil, proč o nákladech řízení před soudem prvého stupně i před soudem odvolacím rozhodl způsobem, který stěžovatelka napadá a provedl přehledný výpočet přiznané částky. V daném případě přisvědčil žalované, že náklady na svoji právní obranu vynaložila oprávněně a že moderační právo podle ust. §150 o.s.ř. není na místě. Uvedl přitom mimo jiné, že soud prvního stupně upozornil účastníky řízení na toto moderační právo, přičemž je vyzval, aby se vyjádřili k existenci důvodů hodných zvláštního zřetele. Stěžovatelka za takové důvody neoznačila své výdělkové či majetkové poměry, ale konstatovala, že žalovaná je zdravotnickým zařízením s vlastním právním oddělením a je personálně vybavena pro posouzení lékařských otázek. Soud tedy zohlednil návrhy účastníků v průběhu řízení a přihlédl ke všem dalším podstatným zvláštnostem věci. Stěžovatelka byla zastoupena právním zástupcem, znalým práva, odvolání žalované jim bylo řádně doručeno a soud vycházel z toho, co vyšlo v řízení najevo, a co bylo oběma stranám bezpochybně známo. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu přijaté závěry podrobně přezkoumávat či měnit.
5. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu