ECLI:CZ:US:2020:1.US.1016.20.1
sp. zn. I. ÚS 1016/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti J. P., zastoupeného Mgr. Pavlem Matějíčkem, advokátem se sídlem Přerov, Jiráskova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2019 č. j. 11 Tdo 1269/2019-343, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 29. 4. 2019 č. j. 2 To 49/2019-308 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 14. 2. 2019 č. j. 1 T 172/2018-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Přerově, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest propadnutí věci a ochranné léčení protitoxikomanické v ambulantní formě. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 7 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 a čl. 12 Všeobecné deklarace lidských práv.
Stěžovatelovy námitky směřují výhradně proti odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, jehož výsledky představovaly v jeho trestní věci jeden z usvědčujících důkazů. Má za to, že v době povolení odposlechu neměly orgány činné v trestním řízení k dispozici žádná relevantní zjištění o jeho údajné trestné činnosti. Návrh okresního státního zastupitelství pak podle stěžovatele neuváděl žádné konkrétní okolnosti odůvodňující takový zásah do soukromí a je vystavěn čistě na domněnkách. Uvádí, že rozhodnutí soudu o povolení odposlechů bylo postaveno pouze na neprokázaných tvrzeních orgánů činných v trestním řízení. Je přesvědčen, že v jeho případě nebylo splněno hledisko přiměřenosti odposlechu ke sledovanému účelu.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře soustavně připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tudíž přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že uvedené námitky týkající se povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního zařízení stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Ústavní soud zároveň konstatuje, že trestní soudy se těmito námitkami pozorně zabývaly a podrobně a přesvědčivě se s nimi vypořádaly.
Ústavní soud dále podotýká, že z hlediska splnění všech zákonných požadavků vyplývajících z §88 trestního řádu pro povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je rozhodující obsah příkazu soudce vydaný podle §88 odst. 2 trestního řádu, nikoli obsah návrhu státního zástupce k vydání tohoto příkazu. Teprve na základě příkazu soudce totiž může policejní orgán odposlech a záznam telekomunikačního provozu realizovat a zasahovat tak do soukromí osob, jichž se to týká.
Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v tvrzení, že příkaz soudce Okresního soudu v Přerově ze dne 20. 6. 2018 č. j. 4 Nt 2007/2018-4, jímž byl povolen odposlech a záznam telekomunikačního provozu účastnických stanic stěžovatele, je odůvodněn pouze neprokázanými tvrzeními orgánů činných v trestním řízení. Ústavní soud připomíná, že uvedený příkaz byl vydán na samém počátku trestního řízení vedeného proti stěžovateli ještě před zahájením jeho trestního stíhání. V této fázi proto logicky nelze vyžadovat, aby veškeré relevantní skutečnosti byly spolehlivě a ve všech detailech objasněny a prokázány. Postačí, je-li příkaz k odposlechu podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání zákonem kvalifikovaného trestného činu (srov. nález sp. zn. II. ÚS 615/06).
Výše uvedený příkaz soudce Okresního soudu v Přerově k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je odůvodněn sérií konkrétních skutečností, z nichž vyplynulo důvodné podezření, že se stěžovatel dopustil zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Toto podezření bylo podloženo primárně operativním šetřením policejního orgánu a výsledky realizace odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu prováděného v trestní věci jiné osoby. Z příkazu je rovněž patrné, že soudce před vydáním příkazu přezkoumal i celý vyšetřovací spis, tudíž měl k dispozici všechny relevantní konkrétní informace získané z uvedených zdrojů (srov. č. l. 2-3 uvedeného příkazu).
Ústavní soud tedy považuje odůvodnění příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu za adekvátní, zvláště když stěžovatel své námitky formuluje toliko obecným způsobem a nebrojí proti žádnému konkrétnímu důvodu, jímž bylo vydání tohoto příkazu podepřeno.
Ústavní soud konečně nesdílí názor stěžovatele, že v jeho věci bylo povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu nepřiměřené sledovanému účelu. Jak již bylo uvedeno, příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl vydán na základě opodstatněného podezření ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Tento trestný čin patří do kategorie zvlášť závažných zločinů (srov. §14 odst. 3 trestního zákoníku) a spočíval (stručně vyjádřeno) v prodeji metamfetaminu - pervitinu. Šlo tedy o závažnou drogovou trestnou činnost, která byla páchána skrytou formou, takže neexistuje důvod pro pochybnosti o tom, že povolení odposlechu a záznamu telekomunikačního prostředku představovalo přiměřený a nezbytný prostředek pro její objasnění.
Ústavní soud uzavírá, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který byl vydán v průběhu trestního řízení vedeného proti stěžovateli, nevykazoval žádné vady. Použitím takto opatřených důkazů tedy nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu