ECLI:CZ:US:2020:1.US.1026.20.1
sp. zn. I. ÚS 1026/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., právně zastoupeného Lubošem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. 512, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3259/2019-182 ze dne 22. 1. 2020, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 21 Co 311/2018-130 ze dne 23. 1. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře č. j. 7 C 87/2018-101 ze dne 23. 8. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a dále společností a) TREBI s. r. o., se sídlem v Třebíči, Marie Majerové 751/6, a b) Kaufland Česká republika v. o. s., se sídlem v Praze 6, Bělohorská 2428/203, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti vedlejším účastnicím omluvy a zadostiučinění ve výši 2 000 000 Kč za nemateriální újmu, která mu měla být způsobena osočením z krádeže zaměstnanci vedlejší účastnice a), externí bezpečnostní agentury, při nákupu potravin v prodejně vedlejší účastnice b). Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "nalézací soud") žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl a zavázal jej k náhradě nákladů řízení obou vedlejších účastnic. Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu napadeným rozsudkem potvrdil a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti podle §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.); v něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jedná se o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu však stěžovatel nevznáší žádnou argumentaci. Obsahem ústavní stížnosti je pouze předestření stěžovatelovy verze skutkového stavu, odlišné od skutkového stavu zjištěného obecnými soudy, doplněné o stručný přehled související právní úpravy a judikatury Nejvyššího soudu. Své podání stěžovatel uzavírá nijak nekonkretizovaným tvrzením, že obecné soudy (tedy i Nejvyšší soud) neposkytly ochranu jeho osobnostním právům, a porušily tak jeho právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jeho jména (čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 10 odst. 1 Listiny).
7. Ústavní soud přezkoumal obsah dovolání a usnesení Nejvyššího soudu a neshledal prostor pro meritorní přezkum ústavní stížnosti. Napadené usnesení je odůvodněno logicky, adekvátně obsahu dovolání stěžovatele, které - podobně jako ústavní stížnost - neobsahuje žádnou relevantní argumentaci. Tvrzení, že odvolací soud neučinil žádné právní posouzení, potvrdil-li jako správné právní posouzení soudu nalézacího, v důsledku čehož neměl dovolatel (stěžovatel) s čím polemizovat v souladu s §241a odst. 3 o. s. ř., způsobilou argumentací není; stejně jako nemůže obstát dovolací argumentace spočívající v polemice s učiněnými skutkovými zjištěními. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
8. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu