ECLI:CZ:US:2020:1.US.1056.20.1
sp. zn. I. ÚS 1056/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Jaroslava Kubeše, zastoupeného doc. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem se sídlem Revoluční 24, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2020 č. j. 1 As 156/2018-52, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 2. 2020 č. j. 1 As 156/2018-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byl dne 9. 4. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 96 Ústavy. Napadené rozhodnutí je podle názoru stěžovatele nezákonné a překvapivé, neboť jej Nejvyšší správní soud založil na skutečnostech, které obec Mrač (dále jen "vedlejší účastník I.") v řízení o kasační stížnosti řádně nenamítla. Nejvyšší správní soud si chybějící tvrzení vedlejšího účastníka č. 1 doplnil v rozporu se zákonem sám z vlastní iniciativy, což podle stěžovatele představuje projev libovůle a porušení práva na rovné postavení účastníků řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský úřad Benešov (dále jen "vedlejší účastník II.") stěžovateli, který v řízení o kasační stížnosti vystupoval jako osoba zúčastněná na řízení (stavebník), vydal dne 23. 6. 2017 kolaudační souhlas č. j. MUBN/46169/2017/VÝST ke stavbě komunitního domu pro seniory v k. ú. Mrač. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2018 č. j. 45 A 118/2017-123 zamítl žalobu vedlejšího účastníka I. na určení, že zásah vedlejšího účastníka II. spočívající ve vydání kolaudačního souhlasu je nezákonný. Vedlejší účastník I. napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, na jejímž základě Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s. (výrok I) a současně zrušil i kolaudační souhlas vydaný vedlejším účastníkem II. a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II). Nejvyšší správní soud dále rozhodl, že vedlejší účastník II ani stěžovatel nemají právo na náhradu nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti (výrok III), a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi I. náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti ve výši 29 250 Kč (výrok IV). Opravným usnesením ze dne 28. 2. 2020 č. j. 1 As 156/2018-63 Nejvyšší správní soud opravil chybné odůvodnění ohledně výpočtu nákladů řízení.
Před tím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě je patrné, že předmětné řízení před správními orgány a správními soudy doposud neskončilo. Nejvyšší správní soud zrušil nejen rozsudek krajského soudu, ale současně i rozhodnutí vedlejšího účastníka II. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Není proto věcí Ústavního soudu napravovat možná pochybení obecných soudů v čase, kdy je mohou napravit nejen soudy samy, ale i správní orgány jako v projednávané věci. Ústavní soud přezkoumává jen věci pravomocně skončené, proti nimž neexistuje žádný další procesní kontrolní prostředek.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Současně byl odmítnut návrh na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj