ECLI:CZ:US:2020:1.US.1070.20.1
sp. zn. I. ÚS 1070/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti O. V., t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Poříčí 12, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 4. 2020 sp. zn. 14 To 33/2020 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2020 sp. zn. Nt 2009/2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo rozhodnuto o jeho předání k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo za současného přijetí ujištění ve smyslu §203 odst. 6 zák. č. 104/2016 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a o přeměně předběžné vazby na vazbu předávací. Dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze. Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí a propustil jej z předávací vazby na svobodu.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 14 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod, čl. 11 bodu 3 Evropské sociální charty, čl. 12 bodu 2 písm. c) Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 35 Listiny základních práv Evropské unie.
Stěžovatel brojí proti tomu, že má být předán k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo, která v současnosti představuje jednu z nejpostiženějších zemí světa z hlediska rozšíření nákazy koronavirem. Má za to, že trestní soudy rozhodnutím o jeho předání ohrožují jeho život a zdraví, neboť vzhledem k jeho onemocnění astmatem patří mezi vysoce rizikové jedince, a je proto u něj přednostně třeba eliminovat riziko nákazy. Za nemístnou považuje argumentaci Vrchního soudu v Praze o prověření správnosti opatření v oblasti prevence teprve časem s tím, že se nechce stát obětí jakýchsi experimentů. S poukazem na nález sp. zn. I. ÚS 752/02 zdůrazňuje přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv. Připomíná, že za dané skutky může být stíhán i v České republice.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že po podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti trestních soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před trestními soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud je oprávněn kasačně zasáhnout pouze v těch případech, kdy dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
Z výše uvedeného je patrné, že stěžovatel své námitky odvíjí výhradně od potenciálního zdravotního rizika, které souvisí s pandemií koronaviru (onemocnění COVID-19). To by podle jeho přesvědčení bylo spojeno s jeho pobytem na území Spolkové republiky Německo, k němuž by došlo v důsledku jeho předání k trestnímu stíhání do této země. Ústavní soud nicméně konstatuje, že se s touto námitkou adekvátně vypořádal již Vrchní soud v Praze.
Ten ve svém usnesení na č. l. 3 správně uvedl, že mezinárodní dokumenty, jichž se stěžovatel dovolává, jsou závazné nejen pro Českou republiku, ale mj. právě i pro Spolkovou republiku Německo. Vrchní soud v Praze rovněž zdůraznil, že i Spolková republika Německo přijala sérii opatření, která mají čelit hrozbě uvedené pandemie. Jestliže přitom tento soud poznamenal, že v danou chvíli nelze předjímat, zda se jako účinnější ukážou opatření zavedená v České republice, nebo ta, k nimž přistoupila Spolková republika Německo, v žádném případě z toho nevyplývá, že by stěžovatel měl být předmětem určitého experimentu ohledně účinnosti těchto opatření. Vrchní soud v Praze tím toliko dával najevo, že Spolková republika Německo vyvíjí aktivní úsilí v boji s pandemií, které je v danou chvíli srovnatelné se stejně zaměřeným úsilím vyvíjeným v České republice.
Ústavní soud uvedené argumentaci Vrchního soudu v Praze nemá co vytknout a souhlasí i se závěrem, že neexistuje důvod k pochybám o snaze příslušných orgánů Spolkové republiky Německo zajistit ochranu života a zdraví i osobám ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud na závěr konstatuje, že - aniž by jakkoli podceňoval rizika vyplývající z pandemie nemoci COVID-19 - na základě obecně dostupných informací nepovažuje současný stav existující ve Spolkové republice Německo za natolik alarmující, aby bylo možno pobyt na území tohoto státu považovat za rizikový z hlediska ochrany života a zdraví. Předání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo tak není spojeno se zásahem do jeho ústavně zaručených práv, resp. s porušením závazků plynoucích pro Českou republiku z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv.
Pokud jde o návrh na propuštění z předávací vazby, Ústavní soud ho odmítl jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a části jako návrh, k jehož projednání není příslušný, odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu