ECLI:CZ:US:2020:1.US.1080.20.1
sp. zn. I. ÚS 1080/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti FC ZBROJOVKA BRNO, a.s., se sídlem Srbská 2838/47a, Brno, zastoupené Davidem Zahumenským, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 742/2018-309 ze dne 29. 1. 2020, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 27 Co 363/2016-272 ze dne 21. 12. 2017 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 2115 C 48/2014-210 ze dne 22. 8. 2016 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Městský soud v Brně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni částku 178 500 EUR se specifikovaným příslušenstvím. Vyhověl tak žalobě podané z titulu nezaplacených provizí za zprostředkovatelskou činnost související s uzavřením profesionální smlouvy s konkrétním hráčem. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy náležitě nevzaly v potaz okolnosti svědčící pro závěr, že postoupení pohledávky na vedlejšího účastníka bylo vedeno snahou o zneužití procesní úpravy. Soudy se dle jejího názoru nevypořádaly s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, na niž odkázala. Soudům stěžovatelka též vytkla, že se řádně nevypořádaly s navrženými důkazy a že nesprávně vyhodnotily otázku důkazního břemene. Svou argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil.
Nejvyšší soud v napadeném usnesení srozumitelně vyložil, proč odvolací soud nepochybil, pakliže na stěžovatelku přenesl důkazní břemeno stran jejího tvrzení, že zprostředkování příslušného hráče nebylo provedeno právní předchůdkyní žalobkyně, ale osobou odlišnou (byť byla současně jejím jednatelem). Dovolací soud připomněl svoji ustálenou judikaturu, dle níž důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Je zřejmé, že stěžovatelka se zmíněným tvrzením snažila docílit prokázání toho, že původní věřitel službu vlastně neposkytl, a proto mu nevzniklo právo na provizi, a tím pro sebe vyvodit příznivé právní důsledky v podobě zamítnutí žaloby. Z těchto důvodů nepokládá Ústavní soud úvahy Nejvyššího soudu ani v zásadě stejné zdůvodnění odvolacího soudu (srov. str. 13 jeho rozsudku) za ústavně nekonformní. Nadto nelze přehlédnout, že v řízení před nalézacím soudem byla tímto důkazním břemenem nesprávně zatížena žalobkyně. Přesto městský soud na základě dokazování provedeného i k této otázce dospěl k závěru o nedůvodnosti stěžovatelčina tvrzení (viz str. 12 rozsudku
nalézacího soudu).
Soudy nepřehlédly návrhy stěžovatelky na doplnění dokazování, ovšem rozhodly o jejich neprovedení jak z důvodu nadbytečnosti, tak i z důvodu, že by jimi byly prokázány skutečnosti, jež nejsou pro rozhodnutí ve věci významné (viz kupř. odmítnutí provést důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví na str. 12 rozsudku krajského soudu). Potud rozhodnutí soudů nevybočuje z kautel spravedlivého procesu.
Soudy nijak nezkrátily stěžovatelku na jejích základních právech ani v tom, že nepřihlédly k otázce platnosti smluv o postoupení pohledávky z původního věřitele na žalobkyni. Nejvyšší soud dal zřetelně najevo, že v souladu s ustálenou judikaturou, kterou příkladmo citoval, námitky týkající se případných vad těchto smluv mohou mít své opodstatnění jen v případném sporu mezi postupníkem a postupitelem, nikoli však mezi věřitelem a dlužníkem. Na tom nic nemění ani závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu sp. zn. III. ÚS 2482/14 ze dne 9. 4. 2015 (N 76/77 SbNU 129), jehož se stěžovatelka dovolává. V jím řešené věci se totiž jednalo primárně o otázku procesního nástupnictví v soudním řízení, byť na pozadí postoupení pohledávky, a nepříznivých dopadů, které tato cese způsobila druhé straně v soudní při. Krom toho se v tehdejší věci jednalo o věrohodné indicie, že pohledávka byla fiktivní, jakož i o poznatky nasvědčující páchání závažné trestné činnosti. Z nyní souzené věci však nic takového neplyne. Ostatně stěžovatelka dovozuje postranní úmysly postoupení pohledávek z obav jednatele původního věřitele a licencovaného fotbalového agenta před postihem, jenž by ho byl údajně stihl za obcházení směrnic českého fotbalu či za daňové delikty. Na tomto místě se sluší poznamenat, že i kdyby snad takové poznatky byly vyšly najevo v rámci provedeného dokazování (tak tomu však není), nic by to na trvajícím závazku stěžovatelky k úhradě zbylé části sjednané provize za zprostředkování přestupu hráče nezměnilo. Takový účel cese by vůbec nebyl veden snahou poškodit samotné postavení stěžovatelky jako dlužnice, ať již hmotně právní, anebo procesně právní. Odtud je zřejmé, že použití nosných důvodů citovaného nálezu na stěžovatelčin případ není přiléhavé. Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani skutečnost, že se sama stěžovatelka uzavřením zprostředkovatelské smlouvy s původním věřitelem dostala do kolize s pravidly stanovenými někdejším Českomoravským fotbalovým svazem (která původního věřitele naopak nezavazovala), jak zdůraznil nalézací soud ve svém rozsudku (str. 11 in fine). Optikou toho se pak vývod městského soudu o tom, že stěžovatelka by neměla v rovině dobrých mravů těžit ze stavu, který sama vyvolala (resp. na jehož vytvoření se podílela), nejeví nepřiměřeným.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu