ECLI:CZ:US:2020:1.US.1104.20.1
sp. zn. I. ÚS 1104/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného JUDr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Dvořákova 588/13, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, sdělení předsedy senátu Krajského soudu v Brně ze dne 24. února 2020, ve věci vedené pod sp. zn. 39 T 10/2005, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předseda senátu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") dopisem ze dne 24. února 2020 sdělil zástupci stěžovatele, že k promlčení výkonu trestu odnětí svobody uloženého stěžovateli rozsudkem krajského soudu č. j. 39 T 10/2005-9474 ze dne 20. října 2006 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "odvolací soud") č. j. 5 To 85/2007-10 646 ze dne 4. června 2008 nemohlo dojít protože krajský soud učinil v průběhu let řadu úkonů, které její běh přerušily (a zahájily běh nové promlčecí doby) a promlčecí doba (10 let) doposud neuplynula.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že rozhodnutí krajského soudu není správné, žádný z provedených úkonů nemohl přerušit běh promlčecí doby (§94 odst. 4 trestního zákoníku), která uplynula již dne 5. června 2018. První úkon - výzva ze dne 9. února 2009 k nástupu výkonu trestu odnětí svobody - nebyla řádně doručena, podle spisu mělo být doručováno nesprávně na adresu jeho rodičů, kde stěžovatel bydlel v mládí; nadto ve spisu není založena doručenka prokazující, zda a jak pokus o doručení dopadl. Nebyl-li stěžovatel vyzván k nástupu výkonu trestu, není další úkon - příkaz soudu k dodání do výkonu trestu - krokem, který by měl očekávané následky; k tomu stěžovatel odkazuje především na jednoznačný popis správného postupu obecného soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 2944/16 ze dne 31. ledna 2017 (N 20/84 SbNU 233). Nebyl-li popsaný postup správný, nemohla ani následná urgence dodání do výkonu trestu ze dne 23. dubna 2014 (č. l. 13 662) být opatřením přerušujícím běh promlčecí doby (viz například stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2011 ze dne 1. prosince 2011, podle kterého urgence musí směřovat k realizaci zákonného pokynu a nebýt jen formálním krokem), běh promlčecí doby nebyl přerušen. Dále stěžovatel tvrdí porušení práva na zákonného soudce: předsedkyně senátu 39 T byla "vyřazena" - s tím, že dokončí věci přidělené do 30. října 2014, a teprve od 14. ledna 2016 byl řízením o návrhu na obnovu řízení pověřen jiný soudce (č. l. 13 881); z dostupného rozvrhu práce krajského soudu ale není patrné, byl-li mu přidělen celý spis. Urgenci k dodání stěžovatele do výkonu trestu (23. dubna 2014) přitom vydal další (jiný) soudce, který podle rozvrhu práce pro rok 2014 v oddělení 39 T nezastupoval; proto je stěžovatel přesvědčen, že v jeho věci konal nezákonný soudce. Reagoval-li na urgenci policejní orgán obratem, zjevně ani nevykonal žádný úkon a uvedený krok byl čistě formální. Stejně i evropský zatýkací rozkaz (ze dne 8. července 2014) nemůže být opatřením směřujícím k výkonu trestu, neboť nesplňoval zákonné podmínky, není patrné, který soudce jej vydal - navíc se vztahuje jen na členské státy Evropské unie, tedy nikoliv na Srbsko, kde se měl stěžovatel údajně nacházet. Kroky činěné v zahraničí nemohly být efektivní i proto, že stěžovatel po celou dobu pobýval na území České republiky a nebyla žádná doba, která by se do promlčecí doby nezapočítala (§94 odst. 3 trestního zákoníku). Svůj pobyt stěžovatel prokazuje svým přiloženým čestným prohlášením, plnou mocí advokátovi ze dne 11. prosince 2012, fotografiemi ze setkání s přáteli, smlouvami o dílo.
3. Podle stěžovatele krajský soud nevykonal od roku 2014 do 12. února 2020 žádné opatření směřující k výkonu trestu. Od spáchání trestného činu uplynulo 17 let, od uložení desetiletého trestu odnětí svobody 12 let a stěžovatel se za tu dobu nedopustil žádného trestného činu ani přestupku; výkon uloženého trestu odnětí svobody by proto nebyl účelný a exemplární trest by měl fakticky napravit laxní přístup krajského soudu, který stěžovateli ani neumožnil prokázat, že po celou dobu pobýval na území České republiky. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatel tvrdí, že nevydal-li krajský soud usnesení o promlčení výkonu trestu odnětí svobody, porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1 a 2, 36 odst. 1 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. K ústavní stížnosti se na základě výzvy vyjádřil předseda senátu - soudce krajského soudu, který uvedl, že po jeho přeložení (1. ledna 2016) ke krajskému soudu mu byl přidělen spis sp. zn. 39 T 10/2005 k rozhodnutí o návrhu stěžovatele na obnovu řízení a následně byl dne 11. února 2020 pověřen vyřízením i žádosti o promlčení výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 13 857). V řízení proto vycházel z obsahu spisu: dne 21. ledna 2010 byl vydán příkaz k dodání stěžovatele do výkonu trestu; důvodnost tohoto postupu plyne z opakovaně nepřevzaté výzvy soudu (č. l. 12 939 a 12 977) i nepřevzetí rozhodnutí o dovolání (č. l. 13 121). Při pátrání po pobytu stěžovatele činil policejní orgán konkrétní kroky (viz č. l. 13 561 ze dne 4. září 2012). Při urgenci příkazu dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody (23. dubna 2014) sdělila Policie České republiky krajskému soudu, že stěžovatel nemá platný pas ani občanský průkaz a podle existujících indicií se má zdržovat na územní Srbska, následný Evropský zatýkací rozkaz ze dne 9. července 2014 nebyl správně zažurnalizován, doba jeho vydání je však patrná z přípisu ministerstva spravedlnosti (viz č. l. 13 887 a 13 878); uvedené kroky stavěly běh promlčecí doby. K tvrzení o trvalé přítomnosti stěžovatele na území České republiky odkazuje předseda senátu na opakované sdělení zástupce (od 24. dubna 2014 do 24. ledna 2020; č. l. 13 661, 13 707, 13 735, 13 758, 13 765, 13 783, 13 794, 13 872), že mu není známa adresa stěžovatele, přičemž ještě dne 24. ledna 2020 zástupce soudu sdělil, že ani rodiče o stěžovateli nic neví a mají o něj obavy. Konečně i krajský soud v řízení o návrhu na povolení obnovy řízení neúspěšně pátral po pobytu stěžovatele, než vydal rozhodnutí, že řízení bude vedeno proti uprchlému, avšak ani tehdy obhájce nesdělil místo pobytu stěžovatele. Úkony směřující k dodání stěžovatele do výkonu trestu mají jasný materiální základ opřený o vědomou a dlouhodobou snahu stěžovatele vyhnout se výkonu trestu odnětí svobody, přičemž krajský soud učinil řadu kroků přerušujících běh promlčecí doby. Ústavní stížnost proto považuje za zcela účelovou - stěžovatel nežil běžný život; ve snaze nevykonat trest se vyhýbal kontaktům s orgány státu a nedisponuje ani platnými doklady totožnosti.
5. Stěžovateli bylo vyjádření zasláno, ten však možnost podat repliku nevyužil.
6. Ústavní soud k věci vyžádal spis krajského soudu sp. zn. 39 T 10/2005, aby z jeho obsahu zjistil, jaké kroky krajský soud učinil ve snaze zrealizovat stěžovateli uložený trest odnětí svobody. Písemnosti zasílané na adresu rodičů stěžovatele - jeho trvalé bydliště - stěžovatel přebíral - například jím podepsaná doručenka předvolání k veřejnému zasedání odvolacího soudu (č. l. 10 409 verte); u jednání odvolacího soudu stěžovatel správnost doručování nezpochybnil. I na č. l. 10 912 verte je založena doručenka rozsudku odvolacího soudu - poslední zásilka, kterou stěžovatel převzal. Na č. l. 12 250 je založena výzva stěžovateli z 9. února 2009 k nástupu výkonu trestu odnětí svobody, v okolí (svazek 35) však není doručenka, která by prokázala, kdy a jak byla výzva stěžovateli doručena. Na č. l. 12 411 je příkaz krajského soudu ze dne 21. října 2009 k dodání stěžovatele do výkonu trestu odnětí svobody. Na č. l. 12 415 je založeno sdělení policejního orgánu o výsledku šetření v trvalém bydlišti stěžovatele, na které matka stěžovatele sdělila, že syna asi 4 roky neviděla, nemá o něm žádné zprávy; ani další vytěžené osoby a zjištěné adresy nevedly k vypátrání stěžovatele a padla zmínka o jeho možném odcestování do Anglie. Na č. l. 12 457 a násl. je založeno dovolání stěžovatele z 1. prosince 2008, na č. l. 12 938 je výzva stěžovateli týkající se dovolacího řízení - zásilka byla vhozena do schránky, stěžovatel na ni prostřednictvím obhájce reagoval (č. l. 12 964, 29. dubna 2010); další výzva byla vhozena do schránky (č. l. 12 977).
7. Dne 11. prosince 2012 podal nový zástupce návrh na obnovu řízení (č. l. 13 641 a násl.); tyto a následující písemnosti již neobsahují žádnou adresu stěžovatele. Dne 24. dubna 2014 sděluje zástupce, že mu není známo místo pobytu stěžovatele s tím, že se pokusí kontaktovat jej (č. l. 13 661). Na č. l. 13 683 je založena žádost o součinnost zaslaná Policií České republiky č. j. KRPB-270543-16/TČ-2014-060681 dne 8. ledna 2015, podle které je vedeno trestní řízení vůči stěžovateli. Na č. l. 13 695 je založen pokyn ze dne 14. ledna 2016 k zaslání výzvy zástupci stěžovatele týkající návrhu na obnovu řízení, následuje urgence ze dne 16. února 2016 (č. l. 13 705). Dále následuje sdělení zástupce ze dne 17. února 2016, s dovětkem, že adresu stěžovatele zástupce nezná (č. l. 13 707). Dne 19. února 2016 (č. l. 13 708) krajský soud sdělil zástupci, že není možné nařídit veřejné zasedání bez předvolání osoby, jejíž přítomnost je nutná.
8. Ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) konkretizuje trestní řád, podle kterého předseda senátu koná kvalifikované úkony v zákonem přesně stanovených situacích, nemusí-li nezbytně rozhodovat celý senát. Je iluzorní představa stěžovatele, že by si některý soudce (pro své vlastní potěšení) usmyslel učinit (relevantní) úkon ve spisu přiděleném jinému soudci. Agenda je každému soudci přidělena rozvrhem práce; rozvrh práce pro rok 2012 stanovil pravidlo, že "[n]ávrhy na povolení obnovy trestního řízení se přidělují rotačním způsobem, vždy však jinému soudci, než který rozhodoval ve věci meritorně,..." jak výše uvedeno stěžovatel podal dne 11. prosince 2012 návrh na obnovu řízení, věc tedy byla přidělena jinému soudci, který ve věci následně konal úkony, včetně urgence ze dne 23. dubna 2014. Poté, co byl tento soudce z krajského soudu přeřazen, převzal jeho agendu jiný soudce, konající úkony dosud; tvrzení, že rozhodoval nezákonný soudce, proto neobstojí.
9. Lze připustit, že krajský soud neučinil první krok - výzvu k nástupu do výkonu trestu odnětí svobody - prokazatelným způsobem, který by měl vliv na přerušení promlčecí doby, nelze však s ohledem na konkrétní okolnosti připustit ani tvrzení, že krajský soud svým laxním přístupem k věci zajistil nepřerušený běh promlčecí doby. Podle §321 odst. 3 trestního řádu může být příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu nařízen i tehdy, jestliže z jeho jednání vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat; snaha stěžovatele nebýt dostižen orgány veřejné moci z jeho jednání vyplývá. S odkazem na nález sp. zn. IV. ÚS 314/97 ze dne 6. března 1998 (N 32/10 SbNU 209) má Ústavní soud za to, že opatřením podle §94 odst. 4 písm. a) trestního zákoníku není jen přímé nařízení výkonu trestu, ale jakýkoliv krok obecného soudu směřující k výkonu trestu, o jehož promlčení jde. Nelze-li úkon učinit přímo k odsouzenému, lze za něj považovat kroky, které mají potenciál dostat se do jeho povědomí. Jak je patrné ze spisu krajského soudu, z ústavní stížnosti i z vyjádření k ní, byl zástupce v opakovaném a přímém kontaktu se stěžovatelem, což oba tvrdí, nabízí-li svědectví zástupce jako důkaz přítomnosti stěžovatele na území České republiky, a byl to zástupce, kdo byl opakovaně vyzýván k sdělit soudu kontakt na stěžovatele, nejen pro nařízení jednání, jež inicioval stěžovatel svým návrhem na povolení obnovy řízení, ale rovněž pro realizaci vykonatelného rozsudku odvolacího soudu. Krajský soud tedy konal úkony (pátrání po stěžovateli), které přerušily běh promlčecí doby, přitom postupoval s respektem k osobní svobodě stěžovatele a kroky, které učinil ve snaze zákonným způsobem (čl. 8 odst. 2 Listiny) zajistit výkon uloženého trestu, nelze označit za svévolné (viz sp. zn. III. ÚS 916/13 ze dne 17. února 2015 (N 33/76 SbNU 451).
10. Proto Ústavní soud považuje i tyto kroky krajského soudu za způsobilé přerušit běh promlčecí doby, a nevyhověl-li krajský soud žádosti stěžovatele, nejde o jiný zásah do základních práv stěžovatele; jeho nespokojenost s "Damoklovým mečem" spočívajícím v nebezpečí vykonání uloženého trestu odnětí svobody je sice pochopitelná, neprokazuje ale, že by bylo stěžovateli upřeno či porušeno právo domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Tvrzené zásahy do základních práv stěžovatel Ústavní soud nezjistil.
11. Z uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu