ECLI:CZ:US:2020:1.US.1118.20.1
sp. zn. I. ÚS 1118/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele mladistvého D. P., nyní ve Věznici Všehrdy, zastoupeného JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Havlíčkova 2921/22, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1454/2019-2346 ze dne 29. ledna 2020 a Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Tmo 12/2019-2226 ze dne 7. srpna 2019 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 2 Tm 1/2019-2101 ze dne 20. května 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") svým rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání provinění vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku (1. skutek) a provinění vraždy podle §140 odst. 1 a 3 písm. h) a i) trestního zákoníku, a uložil mu trestní opatření odnětí svobody v trvání osmi roků do věznice nebo zvláštního oddělení pro mladistvé, psychiatrické ambulantní ochranné léčení, a dále povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně škodu. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") zamítl odvolání stěžovatele, jeho rodičů i státního zástupce. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že rozhodnutí jsou nezákonná, neboť obecné soudy se jeho argumentací náležitě nezabývaly. Ač byl stěžovatel fyzicky přítomen trestnímu řízení, nebyla respektována jeho osobnost, jeho mentální a sluchové postižení, a přestože obhajoba namítala, že špatně slyší a řízení nechápe, stěžovatel se sám nemohl efektivně hájit, reagovat adekvátně, klást otázky a vyjadřovat se k provedeným důkazům. Ani nutná obhajoba stěžovatele nezbavuje práva aktivně se účastnit řízení, a proto jej měly obecné soudy poučovat přiměřeně jeho schopnostem, aby mohl pochopit a zaujmout vlastní postoj k věci; rychlost řízení měla být uzpůsobena poznatkům znalců, že řízení chápe jen částečně. Stěžovatel špatně snášel vazební stíhání, opakovaně se pokusil o sebevraždu a v průběhu řízení byl i pod nesprávnou medikací; proto nesouhlasí ani se závěrem Nejvyššího soudu, že dostatečnou náhradou byla aktivita zákonných zástupců stěžovatele a obhájkyně.
3. Dále stěžovatel namítá porušení zásady in dubio pro reo, u prvního skutku nebylo vyvráceno jeho tvrzení, že šlo o nutnou obranu, kterou je nutno hodnotit individuálně vzhledem k duševnímu stavu stěžovatele a jeho schopnosti odhadnout její přiměřenost; obecné soudy také nezohlednily rozpory mezi výpověďmi slyšených svědků a stěžovatele, nelogičnost a nejasnosti ve výpovědi poškozeného. Ani u druhého skutku nebyly důkazy hodnoceny s ohledem na stěžovatelovu výpověď a přitom zajištěné stopy nevylučovaly jeho verzi, že pouze mrtvolu objevil. Tvrzený řetězec nepřímých důkazů považuje za nahodilý shluk indicií nemající žádný význam; k tomu odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3622/10 ze dne 16. června 2011 (N 114/61 SbNU 669). I kdyby se skutky staly tak, jak byly podány obžalobou, bylo na místě posoudit, nakolik stěžovatel chápal důsledky svého jednání, neboť nedokáže-li rozpoznat krádež, není schopen uvědomit si, korigovat a předpokládat následky násilného jednání.
4. Závěrem stěžovatel namítá, že v jeho věci opakovaně rozhodoval vyloučený orgán - senát odvolacího soudu rozhodl dříve o jeho vazbě, stejně jako senát Nejvyššího soudu. Odvolací soud před vynesením rozsudku nerozhodl o námitce otce stěžovatele na podjatost celého nalézacího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy zasáhly jeho základní práva zaručená v čl. 8, 36, 37, 38 odst. 1 a 2, a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a nikoliv další instancí v systému všeobecného soudnictví - proto reaguje pouze na taková tvrzená pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva; ne každý postup obecného soudu, byť by i byl podle podústavního práva vadný, současně porušuje i základní práva či svobody. Ústavní soud žádné tvrzené pochybení neshledal.
6. Z napadených rozhodnutí je patrné, že nalézací soud se věcí zabýval podrobně, provedl celou řadu důkazů, zohlednil i proměnlivé výpovědi svědků (ovlivněné i otcem stěžovatele) a oba skutky posuzoval komplexně a s respektem k požadavkům §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Vyvozené závěry nejsou dezinterpretací či nahodilým slepencem izolovaných indicií, ale představují ucelený řetězec přímých i nepřímých důkazů, z nichž jednoznačně vyplývá vyslovený závěr o vině stěžovatele. Vyslovené závěry po důkladném posouzení v řízeních o opravných prostředcích pochopitelně akceptovaly odvolací soud i Nejvyšší soud.
7. Z napadených usnesení je patrné, že argumentace užitá v ústavní stížnosti je jen opakováním obhajoby a námitek užitých v opravných prostředcích. Odvolací soud se nesouhlasem se závěry nalézacího soudu důkladně zabýval, zohlednil výtky státního zástupce, stěžovatele i v jeho prospěch intervenujících odvolatelů; předložené námitky důkladně posoudil a vypořádal se s nimi. Ani Nejvyšší soud neopominul žádnou z předestřených námitek, posoudil jejich relevanci a důkladně na ně reagoval; opětovně se zabýval námitkami stěžovatele, a poté, co se s nimi vypořádal, dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto lze pro stručnost odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, například na odst. 30 usnesení odvolacího soudu k otázce rozhodování o námitce podjatosti či 25-28 usnesení Nejvyššího soudu, kde se obecné soudy srozumitelně vypořádaly s obhajobou extenzivně vyloženou problematikou vyloučeného soudce; nebo na odst. 38 usnesení odvolacího soudu a odst. 40-44 usnesení Nejvyššího soudu k problematice nutné obrany aj.
8. Neochota stěžovatele akceptovat, že se s jeho námitkami obecné soudy vypořádaly ústavně konformním a současně zákonným způsobem nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Z rozhodnutí se podává, že chápal-li stěžovatel význam trestního řízení jen částečně, učinily obecné soudy vše proto, aby stěžovatel, ve spolupráci s obhájkyní a rodiči, projednávání porozuměl v maximálně možné míře, jaké lze dosíci; obecné soudy svůj postup založily na znaleckých zjištěních psychiatričky a psycholožky. Porušením základních práv není ani tvrzení, že nechápe-li stěžovatel význam imperativu: Nepokradeš!, je tím automaticky vyloučena jeho schopnost pochopit význam dalšího: Nezabiješ!
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti, mimo opakování dříve užité argumentace, neuvedl nic, co by svědčilo, že byl stíhán a zbaven osobní svobody (čl. 8 Listiny) nezákonným postupem obecných soudů a že mu bylo upřeno právo v řízení se hájit (čl. 37 Listiny). Právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) nezaručuje, a ani zaručit nemůže, rozhodnutí obecných soudů způsobem, který účastník řízení očekává, ale zajištuje mu právo, že řízení proběhne podle předem stanovených pravidel při zachování práv účastníka řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny), což se v tomto případě stalo. Ve věci rozhodovaly soudy určené trestním řádem (čl. 38 odst. 1 Listiny) nepředpojatě (čl. 40 Listiny), své závěry jasně a srozumitelně odůvodnily, a proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.
10. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu