ECLI:CZ:US:2020:1.US.1144.20.1
sp. zn. I. ÚS 1144/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. N., zastoupené JUDr. Lucií Strakovou, advokátkou se sídlem Babická 2379/1a, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 8. 2019, č. j. 13 Ad 8/2019-36, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2020, č. j. 1 Ads 343/2019-41, spojeného s návrhem na zrušení ustanovení §158 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 4. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Současně navrhla i zrušení ustanovení §158 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala zrušení úkonu České správy sociálního zabezpečení (vedlejší účastnice) ze dne 21. 1. 2019, č. j. 42000/014653/18/010/NT, jež považovala za rozhodnutí dle §65 s. ř. s. Stěžovatelka byla uznána dočasně práce neschopnou ode dne 22. 1. 2018. Dne 21. 3. 2018 byla stěžovatelka uznána invalidní na základě posudku Odboru lékařské posudkové služby Pražské správy sociálního zabezpečení (dále též "PSSZ"), pročež Pražská správa sociálního zabezpečení uzavřela, že dočasná pracovní neschopnost stěžovatelky skončila dne 20. 4. 2018 dle §59 odst. 2 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, tedy třicátým dnem ode dne následujícího po dni, kdy byla uznána invalidní. O tom PSSZ zpravila stěžovatelku přípisem ze dne 11. 6. 2018. Vedlejší účastnice dopisem ze dne 21. 1. 2019, č. j. 42000/014653/18/010/NT, sdělila stěžovatelce, že její pracovní neschopnost skončila ze zákona dne 20. 4. 2018. V dopise ze dne 26. 2. 2019, č. j. 42000/002690/19/000/MP, vedlejší účastnice na tomto návrhu setrvala.
O podané žalobě rozhodl Městský soud v Praze tak, že ji ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Dospěl přitom k závěru, že dopisem vedlejší účastnice ze dne 21. 1. 2019 nebyla a ani nemohla být založena, změněna, zrušena nebo závazně určena práva nebo povinnosti stěžovatelky, pročež se nemůže jednat o rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. V odůvodnění přitom poukázal na to, že ve věci nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo způsobilé soudního přezkumu. Žalobou napadený úkon dle jeho mínění nenaplňuje nejen formální znaky rozhodnutí, ale není ani rozhodnutím z hlediska materiálního pojetí.
Stěžovatelka považuje v projednávaném případě za klíčovou skutečnost, že diagnóza v rámci invalidního důchodu (středně těžké postižení páteře) představuje zcela odlišnou diagnózu, než která byla diagnostikována v rámci pracovní neschopnosti (bolesti hlavy, R51). V takovém případě je podle stěžovatelky přípustný souběh invalidního důchodu s dočasnou pracovní neschopností. Situace je pro stěžovatelku tíživá, neboť za stávající situace se nemůže stát uchazečkou o zaměstnání - ani o takové zaměstnání, které by její zdravotní stav mohl dovolovat.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by napadený přípis vedlejší účastnice nebyl rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. Podle jejího mínění na danou věc nelze aplikovat ustanovení §158 písm. b) z. č. 187/2006 Sb., neboť odporuje jejímu právu na spravedlivý proces. Stěžovatelce byla tímto ustanovením reálně odebrána možnost domáhat se svých práv soudně, z toho důvodu navrhuje jeho zrušení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy brojila proti tomu, jak se obecné soudy vypořádaly s úkonem vedlejší účastnice ze dne 21. 1. 2019, č. j. 42000/014653/18/NT, kterým jí bylo sděleno, že jí k datu 20. 4. 2018 byla ukončena pracovní neschopnost. Obecné soudy se povahou tohoto právního úkonu zabývaly, přičemž s odkazem na ustanovení §59 odst. 2 zákona č. 187/2006 Sb. uzavřely, že účinky skončení dočasné pracovní neschopnosti nastávají ex lege. Právní úkon vedlejší účastnice má tak účinky pouze deklaratorní, neboť samotným tímto úkonem nedochází ke změně v právním postavení stěžovatelky - ta nastává přímo ze zákona. Nejvyšší správní soud k tomu přiléhavě uvedl, že stěžovatelka nevysvětlila, jakých práv by se napadený úkon měl týkat. Pokud stěžovatelka s trváním dočasné pracovní neschopnosti spojuje právo na výplatu dávek nemocenského pojištění, nic jí nebrání v jejich uplatnění u příslušného orgánu, který by dočasnou pracovní neschopnost stěžovatelky posuzoval jako otázku předběžnou. I tento závěr Nejvyššího správního soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť stěžovatelce je dán způsob, jakým může skončení dočasné pracovní neschopnosti zpochybnit u soudu.
Z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu vyplývá, že tento v souvislosti s ukončováním dočasné pracovní neschopnosti rozlišil mezi případy, kdy k tomuto dochází rozhodnutím orgánu nemocenského pojištění a kdy toto nastává přímo ze zákona. V posledně uvedeném případě tak dočasná pracovní neschopnost končí bez ohledu na úkony správního orgánu. Jinými slovy řečeno, podstatnou je ta skutečnost, že byla naplněna hypotéza právní normy, přičemž není v moci správního orgánu tuto skutečnost svým jednáním ovlivnit. To se pak stalo i v projednávaném případě. Obecným soudům tak nelze vytýkat, že žalobou napadený úkon vedlejší účastnice ze dne 21. 1. 2019 nepovažovaly za rozhodnutí.
Stran ustanovení §158 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb. není zřejmé, z čeho stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy vyloučily ukončení dočasné pracovní neschopnosti ze soudního přezkumu. Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze naopak vyplývá, že "... nelze administrativní rozhodnutí o ukončení dočasné pracovní neschopnosti vyloučit ze soudního přezkumu podle §158 písm. b) zákona o nemocenském pojištění.". Nejvyšší správní soud stěžovatelce nastínil způsob, jímž se může přezkoumání skončení dočasné pracovní neschopnosti domoci. Z toho důvodu považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů za řádně odůvodněná a ústavně konformní.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu a "sdílí osud" ústavní stížnosti. Návrh na zrušení výše uvedených ustanovení právních předpisů proto Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu