ECLI:CZ:US:2020:1.US.1170.20.1
sp. zn. I. ÚS 1170/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti RSDr. Milana Zaděláka, zastoupeného Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 695/24, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 28. 8. 2019 č. j. 40 C 251/2018-45 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020 č. j. 23 Co 2/2020-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2020 a doplněné podáním ze dne 18. 5. 2020, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu vyplývá, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 9 domáhal zaplacení částky 42 856 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout žalovanému na úkor stěžovatele uhrazením vyšších částek na úhradu pohledávek vymáhaných žalovaným vůči stěžovateli v řízeních u Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9 specifikovaných v napadených rozhodnutích. Stěžovatel tvrdil, že na úhradu předmětných pohledávek (jedná se o plnění spojená s užíváním bytové jednotky) zaplatil ve dnech 11. 9. 2015 - 18. 11. 2015 celkem 171 811 Kč; zatímco správně měl platit pouze 128 955 Kč. Stěžovatel se domáhal vydání rozdílu mezi těmito částkami jako bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.
Obvodní soud pro Prahu 9 žalobu stěžovatele zamítl. Soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že stěžovatel uhradil žalovanému částku celkem 171 811 Kč a následně jej dopisem vyzval k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 42 856 Kč. Stěžovatel však ani přes výzvu soudu nedoplnil svá tvrzení o skutečnostech, z nichž je dovozována výše a splatnost nárokovaných plateb. Soud prvního stupně tak uzavřel, že stěžovatel netvrdil všechny skutečnosti rozhodné pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného a žalobu stěžovatele zamítl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že soudy obou stupňů nepřípustně převrátily břemeno tvrzení, čímž stěžovateli zcela znemožnily projednat meritum věci. V případě správného postupu, poté, co by žalovaný potvrdil právní důvod zaplacených plnění, by stěžovatel mohl namítat vady a z nich vyplývající neexistenci těchto případných pohledávek. Převrácení břemene tvrzení podle stěžovatele zakládá natolik závažnou vadu řízení, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soudy obou stupňů zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně objasnily, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že se námitkou stěžovatele týkající se unesení důkazního břemena a břemena tvrzení v předmětném řízení velmi podrobně zabýval. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu mimo jiné uvedl, že pokud je tato judikatura jednotná v tom, že břemeno důkazní ohledně skutečností, z nichž je dovozována existence právního titulu k přijetí sporného plnění, tíží žalovaného, nelze však přehlédnout, že po skutkové stránce takovému závěru vždy předchází konkrétní tvrzení žalobce o tom, z jakých důvodů danou konkrétní částku žalovanému hradil a proč má za to, že k takové úhradě nebyl povinen, resp. že by mu mělo být poskytnuté plnění vráceno. Tyto skutečnosti jsou rozhodné pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení. Proto bylo na stěžovateli jako žalobci, aby je ve zcela konkrétní podobě uvedl; neučiní-li tak sám, je namístě výzva soudu podle §118a odst. 1 o. s. ř., jejíž nesplnění má za následek závěr o neunesení důkazního břemene, jak se tomu stalo i v daném případě.
Ústavní stížnost postrádá relevantní ústavněprávní argumentaci, z níž by bylo patrné, jakým způsobem měla napadená rozhodnutí zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele. Její podstatou zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu