ECLI:CZ:US:2020:1.US.1175.19.1
sp. zn. I. ÚS 1175/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Čaušević, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 5. 2016, č.j. 25 C 375/2013-178, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č.j. 23 Co 18/2017-244, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, č.j. 21 Cdo 4274/2017-278, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Hasičské vzájemné pojišťovny, a.s., se sídlem Římská 2135/45, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 12. 5. 2016, č.j. 25 C 375/2013-178, rozhodl, že z pracovního posudku ze dne 31. 5. 2013 vydaného vedlejší účastnicí stěžovatelce se vypouští věta: "Zaměstnankyně nedostatečně využívala své odbornosti", a dále se doplňuje věta na konec posudku: "Ing. Marie Čaušević měla solidní kvalifikaci a byla dobrá v oblasti majetku" (výrok I.). Žalobu, aby se z pracovního posudku ze dne 31. 5. 2013 vydaného vedlejší účastnicí stěžovatelce vypustilo: "Ing. Marie Čaušević svoji práci, zvláště pak funkci ředitelky ekonomického úseku, vykonávala s neochotou k týmové spolupráci, která byla pro řádné vykonávání uvedené funkce zcela nezbytná. V průběhu pracovního zařazení se stále více projevovala neschopnost zaměstnankyně spolupracovat s některými úseky zaměstnavatele, kdy nejzávažnějším problémem byla nekomunikace s konkrétními zaměstnanci. Zaměstnankyně nebyla schopna uznat vlastní chybu a odmítala plnit některé příkazy nadřízeného včetně absencí na předem domluvených jednání. Zaměstnankyně nebyla schopná při výkonu své funkce, ač to bylo nezbytné, seznámit se a pracovat s informačním systémem pro pojišťovnictví používaným zaměstnavatelem." obvodní soud zamítl (výrok II.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2017, č.j. 23 Co 18/2017-244, byl rozsudek obvodního soudu v odvolání napadeném zamítavém výroku o věci samé (II.) a ve výroku o nákladech řízení (III.) potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 23. 1. 2019, č.j. 21 Cdo 4274/2017-278, dovolání stěžovatelky zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
4. Stěžovatelka má za to, že řízení vůči ní nebylo vedeno férově a že došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
5. Pracovní posudek stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelný. Uvádí, že jednotlivé informace obsažené v posudku nebyly v řízení prokázány a že jeho sepsání bylo odvetou za to, že z důvodů výhrady svého odborného přesvědčení odmítla podepsat konečnou účetní závěrku. Pokud zaměstnavatel za dobu trvání pracovního poměru neměl ke stěžovatelce a její práci žádné písemné výtky ani výhrady, avšak výtky a výhrady následně vtělil do negativního hodnocení v pracovním posudku, jde dle stěžovatelky o porušení principu právní jistoty a legitimního očekávání a obecné soudy nemohou takový pracovní posudek aprobovat. Stěžovatelka dále obecným soudům vytýká, že nebyla poučena o tom, že sama může soudu navrhnout, jak má nový posudek znít, jinak by na to adekvátním způsobem reagovala. Namítá také, že nebyl vyslechnut jí navržený svědek a obvodní soud se s tím, proč jej nevyslechnul, v odůvodnění rozsudku nevypořádal.
III.
6. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
IV.
8. Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka se domáhá opětovného přezkumu jednotlivých tvrzení obsažených v pracovním posudku. Úlohou Ústavního soudu však není přezkoumávat skutková zjištění obecných soudů (ledaže by mezi nimi a provedenými důkazy existoval extrémní rozpor zakládající porušení základních práv, k čemuž však v posuzovaném případě nedošlo). Důvody svědčící pro závěr, že by obsah pracovního posudku měl být odvetou za odborné postoje stěžovatelky (jak tvrdí v ústavní stížnosti), z provedeného dokazování nevyplynuly. Souhlasit nelze ani s názorem stěžovatelky, že pracovní posudek je nepřezkoumatelný - dle napadených rozhodnutí byla objektivnost pracovního hodnocení, jehož vypuštění z pracovního posudku se stěžovatelka domáhala, prokázána v řízení provedenými důkazy (svědecké výpovědi a listinné důkazy).
9. K většině z námitek stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti zaujaly stanovisko již obecné soudy, přičemž se způsobem, kterým tyto námitky vypořádaly, se Ústavní soud ztotožňuje. Není pravdou, že by obvodní soud nevysvětlil, proč jednomu ze svědků neuvěřil. Obvodní soud poukázal na to, že výpověď daného svědka (který byl podřízen stěžovatelce, byl přítelem její dcery a od vedlejší účastnice rovněž obdržel negativní posudek) byla ve zřejmém rozporu s ostatními provedenými výpověďmi. Uváděla-li stěžovatelka, že postoj dalšího ze svědků byl vůči ní nepřátelský, městský soud zcela správně poukázal na to, že v řízení nevyšlo najevo, že by se svědek snažil stěžovatelku poškodit a záměrně by vypovídal v její neprospěch (jeho výpověď byla navíc v souladu s výpověďmi dalších svědků, proti nimž stěžovatelka ničeho nenamítala). Odkázat lze také na závěr městského soudu, dle kterého neuvedení konkrétních osob, se kterými stěžovatelka nekomunikovala, není vadou posudku, kterou by bylo nutné napravovat rozhodnutím soudu, protože pro budoucího zaměstnavatele je podstatná toliko informace, že stěžovatelka měla problémy v komunikaci s jinými zaměstnanci. Právě zmíněné pak obdobně platí také pro neuvedení konkrétních příkazů, které stěžovatelka nerespektovala, či konkrétních jednání, na která se nedostavila.
10. V reakci na tvrzení stěžovatelky, že za dobu trvání pracovního poměru vůči ní a její práci neměl zaměstnavatel žádné písemné výtky ani výhrady, avšak výtky a výhrady následně vtělil do negativního hodnocení v pracovním posudku, městský soud uvedl, že zaměstnavatel je oprávněn (a v zájmu objektivity i povinen) uvést v posudku o pracovní činnosti negativní hodnocení, i když v průběhu pracovního poměru nevyzval zaměstnance k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků s tím, že zásadám poctivosti by se naopak příčilo, pokud by vydal posudek o pracovní činnosti, který by v rozporu se skutečností obsahoval pozitivní hodnocení zaměstnance (např. jen z toho důvodu, aby se vyhnul případnému soudnímu sporu). Nejvyšší soud k tomu následně doplnil, že pokud se stěžovatelka domnívala, že posudek byl v tomto směru nevyvážený, mohla se žalobou domáhat jeho doplnění o slova, jež by tuto skutečnost vyjadřovala.
11. V této souvislosti stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí také proti tomu, že v řízení nebyla poučena, že má tvrdit a prokazovat skutečnosti, které mají být do pracovního posudku vtěleny. Tuto její výtku je však třeba hodnotit jako nepřiléhavou, neboť z rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že k návrhu stěžovatelky soud při jednání připustil změnu žaloby v tom smyslu, aby do pracovního posudku byla doplněna další věta o tom, že "měla solidní kvalifikaci a byla dobrá v oblasti majetku", což se následně projevilo také ve výroku rozsudku, když v této části bylo žalobě stěžovatelky vyhověno. Z uvedeného je zřejmé, že pakliže to stěžovatelka považovala za podstatné, stejným způsobem mohla dosáhnout i toho, aby byla do posudku doplněna také informace, že vedlejší účastnice v průběhu trvání pracovního poměru neměla ke stěžovatelce a její práci žádné písemné výtky a nesnižovala jí odměny.
12. Ústavní soud nezjistil ani stěžovatelkou tvrzené pochybení v podobě opomenutých důkazů. Proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů a obecné soudy tak samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní. Nejsou přitom povinny všechny navrhované důkazy provádět, ale mají vytvořen prostor pro individuální posouzení toho, zda provedení dalších důkazů je či není potřebné pro zjištění skutkového stavu. Pokud jde o výslech stěžovatelkou navrženého svědka (který byl předsedou dozorčí rady vedlejší účastnice a osobou, která stěžovatelku jmenovala), obvodní soud tento návrh na doplnění dokazování zamítl, neboť jej vzhledem k již slyšeným svědkům hodnotil jako nadbytečný. Důkazní návrh stěžovatelky tedy nebyl ignorován, ale s adekvátním zdůvodněním zamítnut a k pochybení, pro které by bylo nezbytné přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, tak nedošlo ani v tomto směru.
13. Lze uzavřít, že nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, které by byly důvodem k zásahu do nezávislého soudního rozhodování, Ústavní soud v posuzovaném případě neshledal. Obecné soudy na základě řádně a v dostatečném rozsahu provedeného dokazování zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, reagovaly na námitky stěžovatelky a vysvětlily, jakými úvahami se řídily, přičemž v podrobnostech lze na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat. Pochybení, pro které by jejich závěry bylo nutné označit za svévolné či excesivní, Ústavní soud nenalezl a jejich další přehodnocování mu tak nepřísluší.
14. Jelikož napadená rozhodnutí namítanými ústavněprávními deficity netrpí, Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu