ECLI:CZ:US:2020:1.US.1182.20.1
sp. zn. I. ÚS 1182/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Františka Dudy, zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Masarykova 43, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2020 č. j. 14 Co 239/2019-75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že 18. 8. 2006 byla na majetek stěžovatele nařízena exekuce pro zaplacení částky 28 950,50 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel dne 17. 12. 2019 uvedenou částku uhradil na účet exekutora s poznámkou, že jde o úhradu jistiny. Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 9. 2019 nevyhověl návrhu na částečné zastavení exekuce, rozhodl, že soudnímu exekutorovi se ukládá povinnost započíst povinným uhrazenou částku ve výši 28 950,50 Kč na jistinu a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání oprávněné krajský soud změnil rozhodnutí okresního soudu tak, že soudnímu exekutorovi se neukládá povinnost započíst povinným uhrazenou částku ve výši 28 950,50 Kč na jistinu. V odůvodnění uvedl, že na platbu provedenou v průběhu exekuce nelze hledět jako na plnění věřiteli, ale jako na uspokojení pohledávky v exekučním řízení, kdy dlužník nemůže určit, nač má být plněno (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1125/2010 a 20 Cdo 4077/2009).
Stěžovatel s právním názorem krajského soudu nesouhlasí a považuje jej za nespravedlivý. Je přesvědčen, že dlužník v rámci soudní exekuce při plnění vymáhané pohledávky mimo účast exekutora má právo projevit svou vůli, na jakou část pohledávky plnit.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje pouhá polemika s názorem krajského soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud své rozhodnutí, založené na výše uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, dostatečně a srozumitelně odůvodnil. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Závěru, podle něhož dlužník může určit, nač má být plněno pouze za situace, kdy poskytuje věřiteli plnění s úmyslem splnit svůj dluh, avšak nikoli při uspokojování pohledávky v exekučním řízení, neboť taková platba má stejné účinky jako peněžité plnění získané jedním ze způsobů uvedených v §59 odst. 1 exekučního řádu, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že se stěžovatel s takovýmto závěrem neztotožňuje a považuje jej za nespravedlivý, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu