ECLI:CZ:US:2020:1.US.1191.19.1
sp. zn. I. ÚS 1191/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele M. E., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, P. O. Box 2, Ostrava, zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem, sídlem Milíčova 1386/8, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. ledna 2019 č. j. 31 To 13/2019-59 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. prosince 2018 č. j. 4 PP 43/2018-40, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 4. 2019 a doplněna kvalifikovaným podáním advokáta dne 22. 5. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Napadeným usnesením okresního soudu byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel svou žádost o podmíněné propuštění neodůvodnil a ve veřejném zasedání uvedl, že se domnívá, že doba, kterou strávil ve výkonu trestu odnětí svobody, je nadlimitní a že není třeba, aby v jeho 50 letech někdo hodnotil jeho pracovní a hygienické návyky. Ve veřejném zasedání byl vyslechnut vychovatel věznice, který uvedl, že stěžovatel je zařazen do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace a byl kázeňsky potrestán čtyřmi dny na uzavřeném oddělení, neboť si půjčil v knihovně právní literaturu v hodnotě asi 2 000 Kč, kterou nevrátil a nahlásil jako ztracenou. Vychovatel následně tyto knihy našel u stěžovatele s jiným přebalem, který si nechal stěžovatel vyrobit. Dále okresní soud provedl listinné důkazy včetně hodnocení věznice, z něhož bylo zjištěno, že byl stěžovatel dále kázeňsky trestán za spaní v nepovolené době. Je hodnocen jako průměrný odsouzený, po většinu doby výkonu trestu byl nezaměstnaný, do brigád pro účely věznice se nezapojoval. Z hodnocení se podává, že byl stěžovatel dne 5. 10. 2018 kázeňsky trestán speciálním pedagogem za podvod a ničení majetku věznice. Od 12. 10. 2018 je pracovně zařazen, hodnocen je jako špatný pracovník, který odmítá pracovat. V osobních a svěřených věcech stěžovatel udržuje podprůměrný pořádek, osobní hygiena a chování stěžovatele je na slabší úrovni. V průběhu výkonu trestu odnětí svobody nebyl kázeňsky odměněn a byl dvakrát kázeňsky trestán, jak popsáno výše. Program zacházení je plněn kolísavě, od října 2018 není plněn vůbec. V případě propuštění má stěžovatel v plánu vrátit se k družce a do stejného zaměstnání, které vykonával před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody. Vězeňská služba neeviduje pohledávky vůči stěžovateli, pohledávky cizích subjektů činí 532 885 Kč. Postoj stěžovatele k páchání trestné činnosti se jeví jako nesebekritický. Podmíněné propuštění by nepřispělo k dosažení účelu výkonu trestu. Z dodatku hodnocení věznice bylo zjištěno, že byl stěžovatel vyřazen z pracoviště pro opakované nenastoupení na nařízenou směnu, za což byl i kázeňsky potrestán. Návrh stěžovatele na doplnění dokazování výslechem svědků a listinnými důkazy byl zamítnut, neboť tyto důkazy nemohou do věci vnést nové skutečnosti, které by odůvodnily jiný výsledek řízení. Okresní soud zhodnotil, že první podmínka pro podmíněné propuštění spočívající ve vykonání alespoň poloviny uloženého trestu byla splněna. Dále druhá podmínka spočívající v prokázání polepšení ve výkonu trestu nade vši pochybnost splněna nebyla. Stěžovatel dlouhodobě neplní program zacházení, zařazen je ve III. prostupné skupině, svým přístupem dává okázale najevo, že jakákoli snaha o integraci do vězeňského prostředí je mu cizí. Dlouhodobě odmítá zaměstnání, nebyl kázeňsky odměněn a naopak byl opakovaně kázeňsky trestán. Třetí zákonná podmínka pro podmíněné propuštění spočívající v existenci předpokladu vedení řádného života taktéž splněna nebyla. Stěžovatel nepředložil příslib zaměstnání ani ubytování, má vysoké dluhy. Stěžovatel nezískal sebekritický náhled na páchanou trestnou činnost a jeho chování ve výkonu trestu naznačuje, že se s uloženým trestem nesmířil. Okresní soud tak shrnul, že u stěžovatele nejsou naplněny předpoklady podmíněného propuštění, když nedoznal potřebného stupně polepšení a nelze u něj reálně očekávat, že by se již další trestné činnosti nedopustil.
3. Stěžovatel proti usnesení okresního soudu podal stížnost, v níž uvedl, že okresní soud se nedostatečně vypořádal s jeho rozdílnou argumentací. Nesouhlasí s negativním hodnocením ze strany věznice, ve kterém stěžovatel spatřuje akt msty ze strany Vězeňské služby České republiky, a dále ani s tím, že okresní soud jednostranně preferoval tento důkaz a ignoroval tvrzení stěžovatele. Okresní soud nesprávně zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování a porušil zásadu zákazu dvojího přičítání. Okresní soud se nevypořádal s námitkami a argumenty, které stěžovatel uváděl v průběhu trestních řízení vedených u Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Jindřichově Hradci. Napadené usnesení je nepřezkoumatelné, neboť není řádně odůvodněno a neuvádí, jakými úvahami se okresní soud řídil.
4. Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu a stížnost stěžovatele proti němu zamítl. V řízení, které předcházelo vydání usnesení okresního soudu, neshledal krajský soud žádné pochybení, a to včetně zamítnutí návrhů stěžovatele na doplnění dokazování. Není zřejmé, jak by se odsouzeným navrhovaní svědci (další odsouzené osoby) mohli vyjádřit k hodnocení věznice a nelze připustit, aby chování odsouzených hodnotili spoluvězni. Návrhy na provedení listinných důkazů týkající se přemisťování stěžovatele mezi věznicemi, zařazování do zaměstnání a šetření Policie České republiky považuje i krajský soud za nadbytečné, když skutečnosti, které mají vliv na rozhodnutí soudu, zda došlo k potřebnému polepšení odsouzeného a lze od něj očekávat vedení řádného života, byly zjištěny z podrobného hodnocení věznice a výslechu vychovatele. Krajský soud se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že došlo k naplnění pouze první podmínky pro podmíněné propuštění spočívající ve vykonání poloviny trestu odnětí svobody.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že obecné soudy mu neumožnily využít a vyčerpat právo na obhajobu tím, že neprovedly důkazy, které na svou obhajobu navrhl a které směřovaly k tomu, aby byly vyvráceny skutečnosti, které z důkazů v řízení provedených vyplynuly. Obecné soudy se nevypořádaly s tím, proč navrhované důkazy odmítly provést. Stěžovatel se snažil svými návrhy na doplnění dokazování vyvrátit výpověď vychovatele, který z něj udělal nepřizpůsobivou osobu. Chtěl také upozornit na nesprávnost postupu Vězeňské služby České republiky při kázeňském trestání stěžovatele a rozporovat hodnocení věznice.
6. Není pravdou, že by stěžovatel bezdůvodně odmítl pracovat. Namítal, že doposud neproběhlo řádné pracovněprávní posouzení zdravotní způsobilosti ze strany lékaře, což se ukázalo důvodným, když toto uznalo Generální ředitelství Vězeňské služby České republiky v dopise ze dne 11. 2. 2019. Za odmítání práce tak byl neoprávněně a nepřiměřeně kázeňsky trestán. Negativní hodnocení své hygieny a chování chtěl rozporovat výslechy spoluvězňů, což mu nebylo umožněno. Pokud jde o kázeňský trest za podvod a ničení majetku, vychovatel neuvedl, že se stěžovatel proti tomuto rozhodnutí bránil řádně podaným opravným prostředkem, který dosud nebyl projednán, naopak je tvrzeno, že jej nikdy nepodal. K těmto nepravdám se chtěl v rámci veřejného zasedání vyjádřit, ale byl pokaždé zastaven ve svém projevu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Po přezkoumání vyžádaného spisu a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel namítá, že okresní soud v rámci rozhodování o jeho žádosti o podmíněné propuštění neprovedl jím navrhované důkazy a nevysvětlil proč. O tzv. opomenuté důkazy jde v těch případech, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoli byly řádně provedeny [srov. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65), nález ze dne 20. 2. 2004 sp. zn. IV. ÚS 219/03 (N 25/32 SbNU 225), nález ze dne 22. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565), nález ze dne 1. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1738/16 a další]. Tyto podmínky však nejsou splněny v posuzovaném případě, kdy zamítnutí návrhů stěžovatele na provedení dalších důkazů (výslechy spoluvězňů a doplnění listinných důkazů) bylo odůvodněno obecnými soudy, byť podrobněji až soudem krajským ve stížnostním řízení. Obecné soudy vysvětlily, že by doplnění dalších důkazů bylo nadbytečné, když skutečnosti mající vliv na rozhodnutí soudu, zda došlo k potřebnému polepšení odsouzeného a lze od něj očekávat vedení řádného života, byly zjištěny z důkazů již provedených.
11. Z námitek stěžovatele a jím předložených vyjádření Generálního ředitelství Vězeňské služby České republiky ze dne 5. 2. 2019 a ze dne 11. 2. 2019 plyne, že stěžovatelův zdravotní stav mohl být v rámci vstupní pracovně-lékařské prohlídky dne 2. 10. 2018 nesprávně posouzen, v důsledku čehož mohl být stěžovatel nesprávně vyřazen z pracoviště pro opakované nenastoupení na nařízenou směnu a nesprávně kázeňsky potrestán. Tato skutečnost, která nadto nebyla v době rozhodnutí obecných soudů v této věci známa, však nemá vliv na celkovou správnost napadených usnesení. Obecné soudy totiž hodnotily celou řadu důkazů provedených v rámci posouzení žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění a skutečností, které z nich vyplynuly, přičemž žádné z těchto skutečností neukazují ve prospěch stěžovatele (další kázeňský trest za odcizení majetku věznice, absence kázeňských odměn a snah o prokázání polepšení se, neprokázání zajištění bydlení či práce po propuštění z výkonu trestu, neplnění programu zacházení).
12. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 6 odst. 2 a 3 písm. d) Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
13. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu