ECLI:CZ:US:2020:1.US.1194.20.1
sp. zn. I. ÚS 1194/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Ivana Boka, zastoupeného Pavlem Kolesárem, advokátem se sídlem Přemyslovská 1939/28, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 129/2020-215 ze dne 4. 2. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí, jakož i soudního spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 43177/2011, Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením č. j. 36 EXE 43177/2011-158 ze dne 29. 4. 2019 zamítl návrh stěžovatele, v postavení povinného, na zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu č. j. 36 EXE 43177/2011-19 ze dne 24. 5. 2011. Soud prvního stupně tak rozhodoval opětovně poté, co bylo jeho předchozí zamítavé rozhodnutí (ve spojení s navazujícím rozhodnutím Městského soudu v Praze) zrušeno usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 798/2019-147 ze dne 20. 3. 2019. Nejvyšší soud vydal toto kasační usnesení poté, co bylo jeho předchozí odmítavé usnesení zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2156/18 ze dne 5. 2. 2019 a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Nové usnesení obvodního soudu ze dne 29. 4. 2019 o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení exekuce napadl stěžovatel odvoláním, jemuž Městský soud v Praze usnesením č. j. 30 Co 236/2019-184 ze dne 10. 10. 2019 nevyhověl a rozhodnutí exekučního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jeho kasace. Stěžovatel namítl, že Ústavní soud zavázal Nejvyšší soud k tomu, aby v dalším řízení předložil věc velkému senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, které je v dané věci jediným zákonným soudcem. Nejvyšší soud však dle jeho názoru ignoroval tento imperativ a opět ve věci rozhodl ve tříčlenném senátu. Stěžovatel dále Ústavnímu soudu navrhl, aby se vyslovil k otázce důkazního břemene o tvrzené nemajetnosti povinného v exekučním řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah spisového materiálu i naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadeném soudním rozhodnutí nezjistil. Pokud jde o výhrady stěžovatele týkající se práva na zákonného soudce, nutno podotknout, že Nejvyšší soud ve svém výše vzpomínaném kasačním rozhodnutí ze dne 20. 3. 2019, jež bylo vydáno v reakci na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2156/18 ze dne 5. 2. 2019, dovolání stěžovatele vyhověl (shledal je opodstatněným) a zcela v něm opustil svůj závěr, vyslovený v předchozím rozhodnutí, jež Ústavní soud zrušil pro jeho odchylku od předchozí judikatury, aniž by byly splněny zákonné podmínky pro překlenutí takového rozporu. Nejvyšší soud se konkrétně přihlásil zpět k původnímu názoru vyslovenému ve věci sp. zn. 20 Cdo 449/2018 a nižším soudům uložil, aby posoudily návrh stěžovatele na zastavení exekuce nejen na základě nové zprávy soudního exekutora o způsobu dalšího provádění exekuce, ale též na základě vlastního dokazování stran možností stěžovatele uhradit dluh (např. výslechem stěžovatele k jeho majetkovým poměrům), ze kterých vyplyne pravděpodobnost uspokojení pohledávky v dohledné době, a aby si na základě těchto zjištění učinily závěr o perspektivě dalšího vedení exekuce. V rámci nového projednání věci Obvodní soud pro Prahu 3 vyzval stěžovatele, aby exekučnímu soudu sdělil blíže specifikované informace týkající se jeho majetku a mimo jiné doložil, z jakých prostředků pokrývá své náklady na živobytí (č. l. 149). Na tuto výzvu stěžovatel reagoval tak, že právní řád mu neukládá, aby soudu tyto informace poskytl, a že je na oprávněné, resp. exekučním soudu, aby k těmto poznatkům dospěl vlastním šetřením (č. l. 156 - 157). S přihlédnutím k této nesoučinnosti pak exekuční ani odvolací soud návrhu stěžovatele na zastavení exekuce nevyhověl, což Nejvyšší soud v nyní rozporovaném usnesení aproboval. Je tedy zřejmé, že za právě popsané situace nebyl rozhodující senát Nejvyššího soudu povinen předložit věc velkému senátu, jelikož ustoupil od svého předchozího konfliktního právního názoru. Protože se Nejvyšší soud ve skutečnosti neodchýlil od své předchozí judikatury, nedošlo k Ústavním soudem dříve vytýkanému porušení práva na zákonného soudce, a tím ani porušení závaznosti jeho právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. II. ÚS 2156/18 ze dne 5. 2. 2019, resp. jiné obdobné nálezové judikatuře.
Nejvyšší soud pak nepochybil ani v samotné otázce rozložení důkazního břemene účastníků exekučního řízení. Nelze totiž přehlédnout, že soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Vyvozoval-li tedy stěžovatel z tohoto svého návrhu pro sebe příznivé důsledky v podobě zastavení exekuce, stíhalo jej rovněž břemeno tvrzení i důkazní v tom směru, aby pokud možno věrohodným způsobem doložil své majetkové poměry. Pakliže však exekučnímu soudu v tomto ohledu nenabídl žádnou formu spolupráce, obvodnímu soudu nezbylo než návrh zamítnout, když z obsahu spisu je zjevné, že stěžovatel určitými prostředky musel disponovat, neboť se v celé řadě věcí nechává právně zastupovat, aniž by současně prokázal, že by mu byly tyto služby poskytovány zdarma či za značně sníženou odměnu. Úvahy dovolacího soudu (resp. odvolacího a exekučního soudu) proto nelze považovat za svévolné či jinak porušující právo stěžovatele na spravedlivý proces. Sluší se při této příležitosti rovněž připomenout, že otázkou břemene tvrzení a dokazování povinného v rámci rozhodování o jeho návrhu na zastavení exekuce se Nejvyšší soud konkrétně ve vztahu ke stěžovateli zabýval již v usnesení sp. zn. 20 Cdo 2074/2019 ze dne 10. 7. 2019. Stěžovatel je napadl ústavní stížností, již Ústavní soud odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 3313/19 ze dne 20. 11. 2019 jako zjevně neopodstatněnou, když na řešení zmíněné otázky důkazního břemene nic protiústavního neshledal.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu