ECLI:CZ:US:2020:1.US.1205.17.1
sp. zn. I. ÚS 1205/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Libora Jakoubka a Lucie Jakoubkové, zastoupených JUDr. Vladimírou Knoblochovou, advokátkou, sídlem Vinohradská 938/37, Praha, proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 27. února 2017 č. j. 11 C 28/2017-23, spojené s návrhem na zrušení §76f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Okresního soudu Praha - východ, jako účastníka řízení, a 1) Ing. Petra Holuba, 2) Marka Šády a 3) Františky Šádové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 a 3 Listiny. Stěžovatelé dále navrhli zrušení §76f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník 1) se žalobou podanou dne 10. 2. 2017 u Okresního soudu Praha - východ (dále jen "okresní soud") proti vedlejším účastníkům 2) a 3) domáhal zaplacení částky 2 950 000 Kč s příslušenstvím. Vedlejší účastník 1) dne 21. 2. 2017 dále navrhl nařízení předběžného opatření, kterým by vedlejším účastníkům 2) a 3) bylo uloženo zdržení se právního nakládání s v návrhu specifikovanými nemovitými věcmi.
3. Usnesením okresního soudu ze dne 27. 2. 2017 č. j. 11 C 28/2017-23 byla vedlejším účastníkům 2) a 3) uložena povinnost zdržet se právního nakládání s v něm specifikovanými nemovitými věcmi. Výrokem II. tohoto usnesení byla vedlejšímu účastníkovi 1) uložena povinnost zaplatit státu soudní poplatek za návrh na nařízení předběžného opatření ve výši 1 000 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník 1) v řízení osvědčil existenci své pohledávky za obchodní korporací TENPENZA, s. r. o., z titulu smlouvy o úvěru ze dne 27. 9. 2011, existenci pohledávky obchodní korporace TENPENZA, s. r. o., za vedlejšími účastníky 2) a 3) z titulu smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy ze dne 27. 12. 2013 a existenci zástavního práva ve svůj prospěch k pohledávce obchodní korporace TENPENZA, s. r. o., za vedlejšími účastníky 2) a 3) za účelem zajištění své pohledávky za obchodní korporací TENPENZA, s. r. o. V řízení bylo dále doloženo, že vedlejším účastníkům 2) a 3) byla oznámena existence zástavního práva a jejich povinnost plnit přímo vedlejšímu účastníkovi 1). Ze zástavního práva k pohledávce proto vyplývá, že plnili-li vedlejší účastníci 2) a 3) obchodní korporaci TENPENZA, s. r. o., nemůže se takové právní jednání týkat vedlejšího účastníka 1) a nemůže s ním být spojen ani zánik jeho zástavního práva. V řízení bylo dále doloženo, že aktuálně probíhalo řízení o převodu vlastnictví a zápisu zástavního práva ke specifikovaným nemovitým věcem, které jsou jediným nemovitým majetkem vedlejších účastníků 2) a 3). Z toho důvodu byla podle okresního soudu osvědčena obava vedlejšího účastníka 1), že by budoucí výkon rozhodnutí mohl být ohrožen.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že napadené usnesení citelně zasáhlo do jejich práv, neboť nařízením předběžného opatření pozbyl účinků návrh na vklad vlastnického práva ke specifikovaným nemovitým věcem do katastru nemovitostí, který navíc podali v dobré víře. Vzhledem k tomu, že nebyli účastníky řízení o nařízení předběžného opatření, nebylo jim umožněno napadnout usnesení odvoláním. Z obsahu dále vyplývá, že stěžovatelům nařízením předběžného opatření vznikla materiální i duševní újma, kterou by po případném vyhovění ústavní stížnosti vymáhali po státu.
5. Další část ústavní stížnosti popisuje okolnosti uzavření kupní smlouvy mezi stěžovateli a vedlejšími účastníky 2) a 3). Na tomto místě stěžovatelé upozorňují, že jim nebyly známy žádné okolnosti vzájemného vztahu vedlejšího účastníka 1) a vedlejších účastníků 2) a 3). Dále zdůrazňují, že vedlejším účastníkům 2) a 3) již vyplatili podstatnou část kupní ceny. Negativní důsledky napadeného usnesení se dařilo zmírnit jen dohodami s vedlejšími účastníky.
6. Jde-li o napadení ústavnosti §76f odst. 2 o. s. ř., tvrdí stěžovatelé, že toto ustanovení dává absolutní přednost právům osoby oprávněné z předběžného opatření před právy třetích osob, které navíc mohou být v dobré víře. Nadto doplňují, že právo navrhovatele předběžného opatření v této fázi řízení není postaveno najisto, přičemž třetím osobám není nijak umožněno hájit svá práva a právní zájmy. Protiústavnost tohoto ustanovení by mohla podle stěžovatelů být zmírněna přibráním třetích osob jako účastníků soudního řízení nebo aspoň pouhým přerušením vkladového řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří, ač nebyli účastníky řízení o nařízení předběžného opatření, jím přesto mohli být dotčeni ve svých právech. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeným usnesením dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro předběžná opatření, která představují integrální součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
10. Podle §102 odst. 1 o. s. ř. může soud nařídit předběžné opatření, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Z §76f odst. 2 o. s. ř. dále vyplývá, že bylo-li účastníku předběžným opatřením uloženo, aby nenakládal s určitou nemovitou věcí, pozbývá návrh na vklad práva týkajícího se této nemovité věci, o němž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto, své právní účinky; to platí i tehdy, jestliže účastník učinil právní jednání týkající se nemovité věci dříve, než se usnesení o nařízení předběžného opatření stalo vykonatelným. Z uvedených ustanovení je zřejmé, že posouzení naplnění předpokladů nařízení předběžného opatření a jeho následky v oblasti vkladového řízení jsou předmětem běžného zákona, jehož výklad a použití jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
11. V nyní posuzované věci je třeba upozornit, že stěžovatelé se na věc soustředí pouze svým pohledem, přičemž zcela pomíjejí práva vedlejšího účastníka 1). Jeho práva uvažují pouze v jediném případě, a to při argumentaci o jeho absolutní přednosti, jež má zakládat protiústavnost §76f odst. 2 o. s. ř. Vedlejší účastník 1) podle okresního soudu osvědčil obavu o ohrožení případného budoucího výkonu rozhodnutí a pro ochranu svého právního zájmu využil zákonné prostředky. Tento jeho zájem se dostal do přímého střetu se zájmem stěžovatelů na koupi specifikovaných nemovitých věcí. Řešení tohoto střetu je však plně postaveno na úroveň běžného zákona a nedosahuje ústavní úrovně. Je třeba zejména poukázat na §1105 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž platí, že převede-li se vlastnické právo k nemovité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu. Do tohoto okamžiku jsou i v nyní posuzovaném případě nemovité věci ve vlastnictví vedlejších účastníků 2) a 3), a obecné soudy proto byly pravomocné k uložení povinnosti zdržet se právního nakládání s nimi. Ústavní soud navíc upozorňuje na tvrzení stěžovatelů, že věc sama dosud není postavena najisto, proto není do budoucna vyloučeno, že specifikované nemovité věci budou převedeny do jejich vlastnictví. Jde-li však o jejich tvrzení, že již zaplatili podstatnou část kupní ceny, nejde o argument ústavněprávního rozměru, nýbrž o ryze smluvní aspekt převodu nemovité věci mezi dvěma stranami. Nedojde-li k převodu vlastnického práva, nejsou ani v tomto případě dotčena práva stěžovatelů, neboť se mohou domáhat vrácení vyplacené částky.
12. Argumentují-li stěžovatelé, že neznali vzájemné poměry mezi vedlejšími účastníky, nejde o argument právní, stejně tak neobstojí ani jejich tvrzení, že vedlejší účastníci 2) a 3 se jim jevili jako slušní lidé, kteří se do komplikované situace dostali nikoliv vlastní vinou.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud uzavírá, že postupem okresního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pro rozhodnutí o návrhu na zrušení §76f odst. 2 o. s. ř. je podstatnou především okolnost, že vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nemůže již podle své ustálené judikatury zabývat tímto návrhem. Podle §74 zákona o Ústavním soudu jde totiž o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osud odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud proto návrh na zrušení uvedeného ustanovení odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu