ECLI:CZ:US:2020:1.US.1220.20.1
sp. zn. I. ÚS 1220/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ingrid Doležalové, zastoupené JUDr. Lubošem Komůrkou, advokátem se sídlem Jihlava, Benešova 1304/8, proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci dne 18. 1. 2018 č. j. 9 C 170/2013-272, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 9. 2018 č. j. 19 Co 994/2018-310 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2020 č. j. 33 Cdo 4778/2018-326, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem, neboť má za to, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatelka se domáhala určení, že její zesnulý otec V. Kolář byl k datu úmrtí (6. 5. 2009) výlučným vlastníkem nemovitostí specifikovaných v napadených rozhodnutích, které daroval dne 23. 10. 2008 žalovanému, svému synovi, neboť dárce trpěl duševní poruchou, jež mu znemožňovala darovací smlouvu uzavřít. Žalovaný se pro případ osvědčení tvrzení žalobkyně, že dárce trpěl duševní poruchou, domáhal vzájemným návrhem určení, že V. a M. Kolářovi byli ke dni úmrtí V. Koláře, tj. ke dni 6. 5. 2009, vlastníky (ve společném jmění manželů) předmětných nemovitostí.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 21. 7. 2016 č. j. 9 C 170/2013-164 určil, že V. Kolář byl k datu svého úmrtí výlučným vlastníkem v rozsudku specifikovaných nemovitostí. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 10. 2016 č. j. 19 Co 1924/2016-195 rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích I, III, IV a V a věc vrátil soudu prvního stupně v uvedeném rozsahu k dalšímu řízení, neboť konstatoval, že jeho skutkový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Soudu prvního stupně vytkl, že vycházel výhradně ze znaleckých posudků, které byly vypracovány bez znalosti výsledků ostatního dokazování.
Okresní soud v Jindřichově Hradci poté napadeným rozsudkem zamítl návrh na určení, že V. Kolář byl k datu svého úmrtí výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka zastává názor, že soudy všech stupňů v napadených rozhodnutích porušily její ústavně zaručené právo na řádný zákonný proces a na ochranu majetku. Argumentace stěžovatelky spočívá v podrobné rekapitulaci předchozího řízení a v opětovném uvádění tvrzení, které uplatnila v řízení před obecnými soudy. Polemizuje především se závěry soudů o existenci duševní poruchy zemřelého otce. Oproti soudům zastává názor, že s ohledem na závěry znaleckých posudků a ostatních důkazů mohlo dojít k vysoké míře pravděpodobnosti, že zemřelý jednal v duševní poruše. Dovolacímu soudu stěžovatelka vytýká, že nezhodnotil její výtku, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly důkazy podporující její argumentaci.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je, jak již mnohokrát konstatoval, soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy) a nepředstavuje další instanci v rámci systému obecného soudnictví. Je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen v případech, kdy chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně i soud odvolací se velmi podrobně zabývaly všemi okolnostmi případu a řádně odůvodnily, které skutečnosti mají za prokázané a o jaké konkrétní důkazy opřely svá skutková zjištění. Neshledal na jejich závěrech nic, co by mohlo představovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní stížnost postrádá ústavněprávní argumentaci, nepřináší žádné nové argumenty a je pojata spíše jako návrh na zahájení dalšího přezkumného soudního řízení.
Rovněž tak Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí řádně objasnil, proč dovolání stěžovatelky odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Konstatoval, že stěžovatelka zakládala přípustnost dovolání na argumentaci, že odvolací soud se při svém právním posouzení věci odchýlil od nálezu sp. zn. I. ÚS 173/13, v němž Ústavní soud zdůraznil, že "žádné skutkové okolnosti nelze ex post prokázat s absolutní jistotou". Podle jejího přesvědčení citovaný nález překonal závěry odvolacím soudem užitých rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež v souvislosti s aplikací §38 odst. 2 obč. zák. vyžadují "bezpečné zjištění" zdravotního stavu dané osoby. Dovolací soud uvedl, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že se odvolací soud odchýlil od citovaného rozhodnutí Ústavního soudu tím, že použil slovního spojení "...s ohledem na svědecké výpovědi a znalecké posudky nelze bezpečně uzavřít, že zemřelý V. Kolář jednal dne 23. 10. 2008 v duševní poruše...", neboť ve skutečnosti se velmi důsledně zabýval hodnocením všech v řízení provedených důkazů a svůj právně kvalifikační závěr postavil na zjištění vysoké míry pravděpodobnosti, že skutečnosti předvídané v hypotéze §38 odst. 2 obč. zák. v daném případě naplněny nebyly, a proto žalobě nebylo možno vyhovět.
V rozhodování Nejvyššího soudu Ústavní soud neshledal nic, co by mu mohl vytknout. Navíc připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je zřetelná a jasná.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu