ECLI:CZ:US:2020:1.US.1237.20.1
sp. zn. I. ÚS 1237/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti J. H., t. č. ÚVTOS, Velký Dvor 12/A2, Želiezovce, Slovenská republika, proti blíže neoznačeným rozhodnutím Okresního soudu v Uherském Hradišti vydaných ve věci vedené pod sp. zn. 18 T 103/2014 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva spravedlnosti sp. zn. MSP-673/2014-MOT-T-11, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 23. 4. 2020 se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na zákonného soudce a práva na spravedlivý proces domáhal zrušení blíže neoznačených rozhodnutí Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") a Ministerstva spravedlnosti, na jejichž základě došlo k předání trestního řízení vedeného proti stěžovateli pod sp. zn. 18 T 103/2014 justičním orgánům Slovenské republiky. Stěžovatel dále žádal, aby Ústavní soud nařídil dokončit předmětné trestní řízení u okresního soudu v České republice.
Stěžovatel je přesvědčen, že předáním trestního řízení do cizího státu okresní soud a Ministerstvo spravedlnosti porušily čl. 11 písm. j), k) Evropské úmluvy o předávání trestního řízení (sdělení FMZV č. 551/1992 Sb.), neboť nerespektovaly, že podáním obžaloby na stěžovatele byl určen jeho zákonný soudce. Stěžovatel se neztotožňuje s vysvětlením Ministerstva spravedlnosti, že předání trestní věci do jiného státu závisí jen na úvaze příslušného justičního orgánu, a navrhuje, aby Ústavní soud posoudil, zda justiční orgán rozhodl v souladu s §105 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních.
Z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 18 T 103/2014 vyplynulo, že dne 22. 5. 2013 Okresní státní zastupitelství v Uherském Hradišti podalo obžalobu na D. Ž., R. D. a stěžovatele, kteří byli obvinění ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Po zjištění okresního soudu, že obvinění D. a stěžovatel jsou občané Slovenské republiky a oba se v současné době nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Leopoldov ve Slovenské republice, vyloučil jejich věc ze společného řízení vedeného pod sp. zn. 18 T 154/2012 a podle §105 zákona č. 104/2013 Sb., Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech a Evropské úmluvy o předávání trestního řízení navrhl předat trestní řízení proti nim vedené do Slovenské republiky. Usnesením ze dne 4. 9. 2014 č. j. 18 T 103/2014-13 rozhodl o přerušení trestního stíhání do doby, než tuto věc projedná a rozhodne příslušný justiční orgán Slovenské republiky a usnesením ze dne 29. 4. 2016 č. j. 18 T 103/2014-48 dočasně upustil od některých úkonů předmětného trestního řízení. Dne 5. 5. 2016 Ministerstvo spravedlnosti na návrh okresního soudu požádalo Generální prokuraturu Slovenské republiky o převzetí trestního stíhání obou obviněných, která žádosti vyhověla a trestní řízení proti R. D. a stěžovateli převzala. Z následných informací slovenské strany vyplynulo, že na oba obviněné byla podána obžaloba k Okresnímu soudu v Trnavě, který rozsudkem ze dne 4. 9. 2018 uznal oba obžalované vinnými ze zločinu loupeže podle §20 k §188 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákona, za což jim oběma uložil tresty odnětí svobody v délce jedenácti let. V odvolacím řízení Krajský soud v Trnavě usnesením ze dne 16. 5. 2019 sp. zn. 5 To 151/2019 zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu u obžalovaného D. a věc vrátil okresnímu soudu k opětovnému projednání a rozhodnutí, odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Stěžovatel blíže neoznačil, proti kterému rozhodnutí českého okresního soudu brojí, ale je zřejmé, že lhůtu k podání ústavní stížnosti spojil s dopisem Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2020, č. j. MSP-788/2019-MOT-T/10. Po obsahově stránce nelze tento dopis považovat za rozhodnutí či vyrozumění ve smyslu quasiinstančního přezkumu postupu okresního soudu, neboť jím byly stěžovateli poskytnuty pouze obecné informace o podmínkách předání jeho trestního řízení do jiného státu a sděleno, že odůvodněný návrh adresovaný příslušnému justičnímu orgánu Slovenské republiky byl přijat.
Rozhodnutí okresního soudu z roku 2014 a 2016, stejně jako návrh Ministerstva spravedlnosti z roku 2016 na předání trestního řízení, již stěžovatel ústavní stížností úspěšně (a včas) napadnout nemůže. Je tomu tak proto, že shora uvedenými rozhodnutími okresního soudu bylo přerušeno trestní stíhání stěžovatele a upuštěno od některých úkonů trestního řízení jen dočasně, tj. do doby, než jeho věc projedná a rozhodne příslušný orgán Slovenské republiky. Z informací Generální prokuratury Slovenské republiky je zřejmé, že se tak ve věci stěžovatele již stalo. Byl-li tedy stěžovatel přesvědčen o tom, že slovenský Okresní soud v Trnavě nebyl v jeho věci zákonným soudcem, mohl a měl tuto námitku uplatnit jako součást své obhajoby v řízení před slovenskými soudy.
Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel nebyl v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nepovažoval však za účelné vyzývat ho k zajištění právního zastoupení (Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje), neboť i bezvadný návrh by na závěru o zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti nemohl ničeho změnit.
Návrh stěžovatele, aby ústavní soud nařídil ukončit trestní řízení u Okresního soudu v Uherském Hradišti (navíc v situaci, kdy ve věci samé již rozhodly slovenské soudy), je návrhem, který nepředstavuje žádný z případů, v nichž je Ústavní soud ve smyslu Ústavy České republiky a zákona o Ústavním soudu oprávněn rozhodovat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka