ECLI:CZ:US:2020:1.US.1243.20.1
sp. zn. I. ÚS 1243/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Ladislava Regnarda, bez právního zastoupení, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 386/2019-236 ze dne 12. února 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel dne 28. 4. 2020 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, přičemž v uvedeném podání stěžovatel žádá o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta "pro celé toto složité soudní řízení", stěžovatel dále žádá "navrácení v předešlý stav (před 2 autonehodami i s dalšími dopady - dle dřívějších několika podrobných popisů) a to jako zadostiučinění".
Podání stěžovatele zjevně není možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"); zejména z něj vůbec nebylo patrno, čeho se vlastně stěžovatel v tomto řízení domáhá, a pro řízení před Ústavním soudem nebyl zastoupen advokátem (§30, §31 stejného zákona).
Požadavek povinného zastoupení advokátem má zajistit, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. V řízení o ústavní stížnosti však není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Soudce zpravodaj nemá pochybnosti o řádném seznámení stěžovatele se zákonnými požadavky na řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být zastoupen advokátem již při podání návrhu. Náležitého poučení se stěžovateli dostalo opakovaně v řadě řízení; stěžovatel podal již několik ústavních stížností trpících stejnou vadou a byl o této skutečnosti, jakož i o případných následcích neodstranění vytčené vady, v minulosti opakovaně poučen (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 4117/17 ze dne 15. 3. 2018 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 20/18 ze dne 20. 2. 2018; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Pro neefektivnost dalšího poučování soudce zpravodaj (stejně jako naposledy ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1229/20) ústavní stížnost stěžovatele odmítl na základě přiměřené aplikace §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj