ECLI:CZ:US:2020:1.US.1255.20.1
sp. zn. I. ÚS 1255/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Steiningerem, LL.M., advokátem se sídlem Kaprova 15/11, Praha 1, proti Přípisu 1 ze dne 3. 3. 2020 a Přípisu 2 ze dne 9. 4. 2020 vydaných Okresním soudem v Mostě ve věci sp. zn. 7 T 166/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 4. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených přípisů okresního soudu, jimiž mu bylo sděleno, že není účasten amnestie prezidenta republiky.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 17. 5. 2010 vydal Okresní soud v Mostě rozsudek ve věci č. j. 7 T 166/2008-385, jímž uznal stěžovatele vinným ze spáchání tam uvedených trestných činů a uložil mu úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let. Rozsudek nabyl právní moci dne 16. 7. 2010.
Dne 7. 2. 2020 podal stěžovatel žádost k Okresnímu soudu v Mostě o rozhodnutí o účasti na amnestii prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., protože mu nebylo známo, že by soud o jeho účasti na amnestii vůbec kdy rozhodl.
Dne 4. 3. 2020 obdržel stěžovatel přípis Okresního soudu v Mostě ze dne 3. 3. 2020, v němž mu bylo sděleno, že "soud žádost přezkoumal a opětovně došel k závěru, že s ohledem na výši a druh uloženého trestu jakož i věk odsouzeného, odsouzený není účasten amnestie. Ve smyslu §368 trestního řádu se negativní rozhodnutí o amnestii nevydává.".
Dne 31. 3. 2020 zaslal stěžovatel jmenovanému soudu opětovnou žádost o vydání rozhodnutí o tom, zda je odsouzený účasten amnestie s tím, že vydání pouhého přípisu je v rozporu se zákonem. Dne 9. 4. 2020 obdržel stěžovatel vyrozumění, jímž mu bylo soudem sděleno, že negativní rozhodnutí o amnestii se nevydává.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti shora popsanému postupu obecné soudu a má za to, že jím došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod. Nesouhlasí pak především s formou, kterou okresní soud zvolil k vyřízení jeho žádosti. Dle jeho názoru mělo být ve věci rozhodováno usnesením, jež by mu umožnilo využít opravného prostředku, tj. stížnosti. Příslušný okresní soud měl dle jeho názoru přezkoumat každý dílčí trestný čin, zda se na něj amnestijní rozhodnutí prezidenta vztahuje či nikoliv.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud přezkoumal napadené přípisy Okresního soudu v Mostě z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že čl. 38 odst. 2 Listiny, stejně jako další záruky práva na soudní ochranu zakotvené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), se na řízení podle hlavy dvacáté třetí zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů [tj. včetně §368 trestního řádu o rozhodnutí o použití amnestie], nevztahují, neboť řízení o amnestii není řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy; veškeré záruky řádného trestního řízení byly uplatňovány již dříve v řízení vedoucím k pravomocnému odsouzení stěžovatele.
V projednávané věci považuje Ústavní soud za podstatnou především tu skutečnost, že se okresní soud žádostí stěžovatele zabýval a svůj postup ve věci odůvodnil - byť velmi stručně. Z amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky mimo jiné vyplývá, že toto se vztahuje na pachatele trestných činů, jimž byl uložen trest odnětí svobody nepřevyšující 24 měsíců, resp. 36 měsíců. V případě, že byl stěžovateli uložen trest v délce trvání 4 let, tj. 48 měsíců, nelze okresnímu soudu klást k tíži, že dospěl k závěru, podle něhož se na stěžovatele amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky nevztahuje. Domáhá-li se stěžovatel přezkoumání každého dílčího trestného činu, nutno uvést, že trest mu byl uložen jen jeden, a to v délce trvání 4 let.
Napadá-li stěžovatel samotnou formu, jíž okresní soud o jeho žádosti rozhodl, nutno konstatovat, že ustanovení §368 tr. ř. tuto blíže neupravuje a přijatá právní úprava tak zakládá mezeru v zákoně. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že obecné soudy postupují stran formy nejednotně. Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že příslušný okresní soud měl o jeho žádosti rozhodnout formou usnesení, ovšem s ohledem na shora uvedené nemá Ústavní soud za to, že by v tomto konkrétním případě došlo k zásahu do základních práv a svobod. Jinými slovy řečeno, v případě, že by Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadených přípisů okresního soudu, nelze vzhledem ke shora řečenému očekávat, že by případné rozhodnutí formou usnesení vedlo ke změně v právním postavení stěžovatele.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu