ECLI:CZ:US:2020:1.US.1265.20.1
sp. zn. I. ÚS 1265/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Hanou Ižovskou, advokátkou se sídlem Oblouková 1302/3, Rudná, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 3. 2020, č.j. 0 P 92/2017-1453, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2020, č.j. 29 UL 7/2020-8, a proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 0 P 92/2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a K. H., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Usnesením ze dne 4. 3. 2020, č.j. 0 P 92/2017-1453, Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") spojil řízení o návrhu vedlejší účastnice na změnu úpravy poměrů s řízením o návrhu stěžovatele na zvýšení výživného a o změnu rozsahu střídavé péče o letních prázdninách. Zdůvodnil, že u obvodního soudu je od 28. 12. 2018 vedeno řízení k návrhu stěžovatele na zvýšení výživného a na změnu rozsahu střídavé péče o prázdninách. U jednání konaného dne 10. 2. 2020 vedlejší účastnice podala návrh na změnu úpravy poměrů k nezletilým, kdy žádá svěřit nezletilé do své péče a stěžovateli s nezletilými upravit styk. Obvodní soud proto postupoval dle §112 o.s.ř. a s ohledem na hospodárnost řízení spojil.
2. Usnesením ze dne 25. 3. 2020, č.j. 29 UL 7/2020-8, Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl návrh stěžovatele ze dne 2. 3. 2020 na určení lhůty obvodnímu soudu k provedení procesního úkonu. Z odůvodnění vyplývá, že stěžovatel se domáhal, aby obvodnímu soudu byla v řízení vedeném pod sp. zn. 0 P 92/2017 určena lhůta k nařízení jednání, "které bude dřívější než 25. 6. 2020". Dále se stěžovatel domáhal, aby obvodní soud k jednání předvolal matku, stěžovatelem uvedeným způsobem ji poučil a uložil jí ve lhůtě maximálně 15 dnů předložit podklady k jejím majetkovým poměrům a příjmům jejího přítele, k čemuž obvodnímu soudu měla být také určena lhůta. Lhůta "dřívější než 25. 6. 2020" měla být obvodnímu soudu určena také k rozhodnutí o návrzích stěžovatele ze dne 28. 12. 2018. Dojde-li v mezidobí ke spojení dosud zahájených řízení, navrhoval stěžovatel, aby byla soudu určena lhůta pro rozhodnutí o těchto návrzích. Požadoval také, aby byla soudu určena lhůta k připojení části spisu Okresního soudu v Kladně, aby mohl být jeho obsah zohledněn při rozhodování.
3. Městský soud vyložil, že postupem vycházejícím z §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), může soudu stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, u něhož jsou v návrhu tvrzeny průtahy, avšak nesmí porušit jeho nezávislost při rozhodování sporu tím, že by mu nařídil, jaké procesní úkony má za řízení učinit, a tedy jak má při projednávání a rozhodování v jednotlivé věci konkrétně postupovat, jelikož smyslem řízení o návrhu na určení lhůty je pouze odstranění průtahů v řízení a nesmí tedy být prostředkem k ovlivnění postupu soudu.
4. Obvodní soud dle městského soudu dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů nebudou do data 25. 6. 2020, kdy je ve věci nařízeno jednání s úmyslem ve věci samé rozhodnout, splněny podmínky pro vydání rozhodnutí (složitost věci, více návrhů stěžovatele i matky a množství dalších vyřizovaných věcí převzatých dodatečně po předchozí zákonné soudkyni), přičemž městský soud tyto důvody považoval za akceptovatelné. Dále uvedl, že požadavku stěžovatele nelze vyhovět i z objektivních důvodů, jelikož s ohledem na vyhlášení nouzového stavu došlo k odročení nařízených jednání a lze tak očekávat, že dojde k časovému posunu i u jednání nařízených již dříve. Městský soud také konstatoval, že spisový materiál Okresního soudu v Kladně byl již připojen a upozornil, že je výlučně věcí rozhodujícího soudu, jaké podklady si vyžádá pro své rozhodnutí, koho z účastníků řízení vyslechne a jaké jim poskytne poučení, když posouzení, zda je z tohoto hlediska stanovisko soudu správné, není předmětem daného řízení.
II.
5. Stěžovatel tvrdí, že usnesením obvodního soudu a usnesením městského soudu byla porušena jeho základní práva vyplývající z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele každé samostatně a ve vzájemném spojení způsobují podstatné průtahy na straně obvodního soudu a brání tomu, aby o návrzích stěžovatele bylo rozhodnuto v přiměřeně lhůtě, čímž dochází k porušování práva na spravedlivý proces.
6. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje dosavadní průběh řízení, rekapituluje návrhy účastníků řízení a hodnotí postup a jednotlivá rozhodnutí obvodního soudu. Z ústavní stížnosti vyplývá, že nezletilé děti byly svěřeny do střídavé péče obou rodičů (rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 19. 7. 2013, sp. zn. 15 Nc 23/2012, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 23 Co 488/2013). Dne 30. 3. 2017 podala vedlejší účastnice návrh na úpravu poměrů u nezletilých dětí. Následně obvodní soud a městský soud rozhodovaly o návrzích na vydání předběžného opatření vedlejší účastnice i stěžovatele. Dne 7. 9. 2017 obvodní soud nařídil mediaci a řízení přerušil. Vedlejší účastnice podala na stěžovatele trestní oznámení, které bylo dne 20. 9. 2017 podle §159a odst. 1 trestního řádu odloženo. Obvodní soud vyslovil dne 22. 5. 2018 svou místní nepříslušnost, což městský soud rozhodnutím ze dne 10. 7. 2018 potvrdil. Spis byl postoupen Okresnímu soudu v Kladně, který následně rozhodnutím ze dne 23. 8. 2018 přenesl místní příslušnost zpět na obvodní soud. Dne 29. 5. 2018 požádal stěžovatel obvodní soud o pokračování v řízení a podal návrh na nahrazení souhlasu vedlejší účastnice s docházkou nezletilé na vybranou střední školu. Obvodní soud v rámci jiného soudního roku dne 20. 12. 2018 účastníkům řízení doporučil, aby své dosud učiněné návrhy vzali zpět a aby každý z nich podal jeden nový komplexní návrh. Účastníci řízení vzali své návrhy zpět a obvodní soud usnesením ze dne 8. 3. 2019, č.j. 0 P 92/2017-811, zastavil řízení ohledně návrhu vedlejší účastnice ze dne 30. 3. 2017 a řízení ohledné návrhů stěžovatele ze dne 29. 5. 2018 (vedlejší účastnice s docházkou nezletilé na vybranou střední školu souhlasila). Stěžovatel svůj nový návrh podal dne 28. 12. 2018 (vedlejší účastnice až dne 10. 2. 2020 - viz dále). Dne 14. 3. 2019 stěžovatel podal návrh na schválení právního jednání. Z jednání nařízeného na den 30. 5. 2019 se v den jeho konání omluvil právní zástupce vedlejší účastnice, která na jednání taktéž nedorazila. Další jednání proběhlo dne 27. 6. 2019 a i z tohoto jednání se omluvil právní zástupce vedlejší účastnice (ani ta na jednání nedorazila). Na tomto jednání obvodní soud schválil právní jednání za nezletilé a rozsudek obvodního soudu byl následně potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 5. 9. 2019. Na jednání dne 22. 7. 2019 obvodní soud provedl účastnický výslech stěžovatele; vedlejší účastnice ani její právní zástupce se k jednání nedostavili. Na dalším jednání dne 4. 11. 2019 bylo pokračováno v účastnickém výslechu stěžovatele. Dne 13. 11. 2019 obvodní soud nařídil rodinnou terapii. Dne 10. 2. 2020 se konalo další ústní jednání, v rámci kterého podala vedlejší účastnice návrh na úpravu péče a styku u nezletilých dětí. Jednání bylo následně odročeno na den 25. 6. 2020. Dne 4. 3. 2020 obvodní soud spojil řízení o návrhu vedlejší účastnice a o návrhu stěžovatele. Dne 23. 3. 2020 podal stěžovatel u obvodního soudu návrh na snížení výživného a na vydání předběžného opatření, kterým se s ohledem na situaci související s pandemii COVID-19 domáhal snížení výživného. Obvodní soud návrh na vydání předběžného opatření zamítl a o odvolání stěžovatele prozatím rozhodnuto nebylo. Dne 25. 3. 2020 městský soud zamítl návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Dne 23. 4. 2020 pak stěžovatel obdržel sdělení místopředsedy obvodního soudu, který mu k jeho stížnosti sdělil, že úkony jsou v řízení činěny v přiměřených lhůtách.
7. Stěžovatel namítá, že navzdory značné jednoduchosti jeho návrhů, kterými se domáhá úpravy výživného a úpravy prázdninového režimu péče, o nich dosud nebylo rozhodnuto. Nesouhlasí s tím, že obvodní soud spojil řízení o návrhu vedlejší účastnice na změnu úpravy poměrů ze dne 10. 2. 2020 s řízením o návrhu stěžovatele na zvýšení výživného a o změnu rozsahu střídavé péče o letních prázdninách ze dne 28. 12. 2018, čímž podle něj upřednostnil ekonomický aspekt řízení před jeho právem na rozhodnutí bez průtahů v přiměřené době. Stěžovatel se také domnívá, že dochází k neodůvodněnému zvýhodňování vedlejší účastnice, která si podle něj neplní své procesní povinnosti, předkládá vadné návrhy, na výzvy soudu nereaguje, k jednáním se často nedostavuje a soudu neposkytuje součinnost.
8. Při rozhodování o návrhu na určení lhůty pak podle stěžovatele městský soud pominul řadu podstatných okolností (např. celkovou délku řízení, dosud neprovedené dokazování, obstrukce v řízení ze strany vedlejší účastnice) a naopak akcentoval skutečnosti pro průtahy nemající žádný význam (přetížení soudu, vyřizování jiných kauz soudkyní). Stěžovatel je přesvědčen, že usnesení městského soudu je nepřezkoumatelné. Dovodil-li městský soud, že převzetí věci současnou soudkyní, vyřizování předchozích případů či jejich mnohost je ospravedlnitelným důvodem pro průtahy v řízení, pak je dle stěžovatele tento závěr v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu.
III.
9. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů v konkrétních případech, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
IV.
11. Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem ustanovení §112 o.s.ř., dle kterého soud může v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému řízení věci, které byly u něho zahájeny a skutkově spolu souvisí nebo se týkají týchž účastníků, lze uvést, že do řešení těchto otázek Ústavní soud v zásadě neingeruje, neboť by nepřípustně zasahoval do rozhodovací kompetence nezávislých soudů. Vzhledem k tomu, že jde o procesní rozhodnutí, kterým se upravuje vedení řízení, je třeba trvat na absolutní výjimečnosti případných kasačních zásahů, jelikož úkolem Ústavního soudu není přezkoumávat rozhodnutí, u nichž zákonodárce s ohledem na jejich povahu, význam a časové účinky neshledal, že by byly "hodny" přezkumu (třeba i jen) v odvolacím řízení [srov. §202 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Ústavní soud tak opakovaně konstatoval, že by rozhodnutí dle §112 o.s.ř. mohl přezkoumávat jen tehdy, pokud by při něm obecné soudy porušily některé ústavně zaručené právo nebo svobodu, což by však připadalo v úvahu v zásadě pouze za situace, kdy by byl v procesu interpretace a aplikace citovaného ustanovení obecným soudem obsažen excesivní prvek libovůle či svévole (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1246/16 ze dne 1. 8. 2016 a další; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Nedostatky tohoto druhu však Ústavní soud nezjistil. Není pochyb o tom, že řízení o návrhu vedlejší účastnice na změnu úpravy poměrů (svěření do péče a úprava styku) a řízení o návrhu stěžovatele na zvýšení výživného a na změnu rozsahu střídavé péče o letních prázdninách spolu skutkově souvisí a týkají se týchž účastníků a jsou tak dány důvody pro spojení těchto řízení. Napadené usnesení odpovídá dikci i smyslu ustanovení §112 odst. 1 o.s.ř., nelze je označit za svévolné či excesivní a jeho další přehodnocování tak Ústavnímu soudu nepřísluší. Rozhodnutí obvodního soudu tedy nepřípustné ústavněprávní konsekvence vyžadující zásah Ústavního soudu nezaložilo.
13. Dále stěžovatel ústavní stížností napadá usnesení městského soudu, jímž byl zamítnut jeho návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích. Uvedené ustanovení umožňuje účastníkovi řízení reagovat na liknavost soudce rozhodujícího ve věci a naplnit tak požadavek řádné ochrany účastníků před průtahy řízení [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.)]. Jeho účelem nicméně není umožnit stěžovateli, aby mohl donutit rozhodující soudce k provedení libovolných úkonů v souladu s přáním stěžovatele, a to bez jakékoliv vazby na existenci průtahů v řízení.
14. Ústavní soud ověřil, že městský soud se návrhem stěžovatele odpovídajícím způsobem zabýval. Vycházel z návrhu stěžovatele, z vyjádření soudkyně rozhodující u obvodního soudu i ze spisového materiálu. V odůvodnění svého rozhodnutí vyložil obsah §174a zákona o soudech a soudcích, představující promítnutí zásad spravedlivého procesu, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i Ústavou zaručeného principu nezávislosti soudů a srozumitelně vyložil důvody, které jej vedly k tomu, že návrh stěžovatele na určení lhůty neshledal opodstatněným a zamítl ho.
15. Ústavní soud nepovažuje napadené rozhodnutí za ústavně rozporné či nepřezkoumatelné. Městský soud zhodnotil postup obvodního soudu, který podle něj pro své rozhodnutí potřebuje dostatečný časový prostor, přičemž důvody, pro které k tomu dříve než 25. 6. 2020 nebudou splněny podmínky, posoudil jako akceptovatelné. K dalším částem návrhu stěžovatele pak městský soud přiléhavě uvedl, že posouzení toho, jakým směrem by se mělo nadále ubírat dokazování, je v kompetenci nezávislého soudu, jehož postup nemůže být předurčován rozhodnutím o návrhu na určení lhůty.
16. Namítá-li stěžovatel, že vyřizování předchozích případů či jejich mnohost není ospravedlnitelným důvodem pro průtahy v řízení, lze uvést, že dle judikatury Ústavního soudu musí být objektivní průtahy po určité době konstatovány i bez ohledu na množství napadlých věcí, organizaci daného soudu či jeho nedostatečné administrativní a technické zázemí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2979/09 ze dne 13. 5. 2010 (N 107/57 SbNU 377), nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349)]. Ve vztahu k posuzované věci je však třeba podotknout, že ze strany městského soudu, který poukázal na to, že soudkyně obvodního soudu se zákonnou soudkyní v dané věci stala až dne 15. 10. 2018 a po předchozí soudkyni převzala více neskončených věcí, nešlo o určující ani o jediný důvod jeho rozhodnutí, když městský soud vycházel zejména z toho, že obvodní soud zajišťoval podmínky pro vydání rozhodnutí a na den 25. 6. 2020 nařídil jednání s úmyslem ve věci samé rozhodnout.
17. Jakkoliv se doba od zahájení řízení k návrhu vedlejší účastnice v roce 2017 již může jevit jako delší, než by se s ohledem na předmět řízení patřilo, důvody svědčící pro závěr, že by při rozhodování o návrhu stěžovatele ze dne 28. 12. 2018 docházelo k průtahům, Ústavní soud nezjistil. Obvodní soud v mezidobí od návrhu stěžovatele na zvýšení výživného a na změnu rozsahu střídavé péče o prázdninách nařídil několik jednání, schválil právní jednání za nezletilé a veden snahou odstranit rozpory mezi účastníky řízení nařídil rodinnou terapii. Nebyl tedy nečinný, ale zabýval se potřebnými úkony směřujícími k vydání rozhodnutí ve věci. Poukazuje-li stěžovatel na to, že vedlejší účastnice v řízení obstruuje, jde o skutečnost, na kterou bude mít obvodní soud možnost reagovat v rozhodnutí o návrzích účastníků.
18. V tom, že o návrhu stěžovatele ze dne 28. 12. 2018 nebude obvodním soudem rozhodnuto před dnem 25. 6. 2020, jak se stěžovatel návrhem na určení lhůty domáhal, nelze s ohledem na okolnosti daného případu spatřovat stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv. Toliko pro úplnost lze uvést, že i kdyby Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl (po vyžádání spisového materiálu a vyjádření účastníků řízení) a obvodnímu soudu uložil, aby ve věci neprodleně jednal, s ohledem na běh času by k dalšímu jednání jen stěží došlo dříve, než právě dne 25. 6. 2020, na kdy je nyní jednání odročeno, a to přestože s ohledem na žádost stěžovatele o přednostní projednání podle §39 zákona o Ústavním soudu (a podstatu námitek stěžovatele) bylo o ústavní stížnosti rozhodováno bezprostředně poté, co byla dne 30. 4. 2020 Ústavnímu soudu doručena.
19. Jelikož Ústavní soud nezjistil nedostatky významné z hlediska kautel ústavního práva, pro které by bylo nezbytné přistoupit k zásahu do nezávislého soudního rozhodování a ke kasaci napadených rozhodnutí, postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu