ECLI:CZ:US:2020:1.US.1327.18.1
sp. zn. I. ÚS 1327/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Roberta Fucsika, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem Jeseniova 51, Praha 3, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2017, č. j. 55 Co 50/2017-167, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018, č. j. 33 Cdo 68/2018-186; za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů. Má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, ze stěžovatelem připojených soudních rozhodnutí a Ústavním soudem vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 9 C 573/2015, v přezkoumávaném řízení jde primárně o to, zda stěžovateli byla poskytnuta půjčka druhou osobou (dále jen jako "žalobce"). Žalobce a stěžovatel byli dlouholetými obchodními partnery a osobními známými. V roce 2012 měl žalobce stěžovateli předat v restauraci 150 tisíc Kč s tím, že částku stěžovatel dále půjčí paní L. (kamarádce intimní přítelkyně žalobce). Paní L. při předání hotovosti vyplnila a podepsala směnku, jejímž originálem disponoval žalobce. V termínu splatnosti paní L. půjčku nesplatila, nicméně poté postupně uhradila 82 tisíc Kč, které skončily dle všeho u žalobce, shoda je i na tom, že paní L. doplatila nakonec i zbylých 68 tisíc Kč, které údajně získal stěžovatel. Těchto 68 tisíc Kč žalobce požadoval po stěžovateli, ten naopak tvrdil, že mu žalobce žádných 150 tisíc Kč vůbec neposkytl a celou částku paní L. poskytl na žádost žalobce ze svých vlastních prostředků. Žalobce podal žalobu na zaplacení částky 68 tisíc Kč u Obvodního soudu pro Prahu 10, který (nenapadeným) rozsudkem uznal nárok za oprávněný a uložil stěžovateli zaplatit žalobci předmětnou částku. Odvolání ani dovolání stěžovatele napadená rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu nevyhověla.
3. Stěžovatel s rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu nesouhlasí. Namítá, že obecné soudy pro své závěry neposkytly přesvědčivé důvody, veškeré skutečnosti byly doloženy pouze účastnickou výpovědí žalobce. Řada dalších tvrzení považovaných za doložená nebyla nikdy předmětem dokazování. Obecné soudy tedy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, důkazy hodnotily svévolně a v rozporu s požadavky spravedlivého procesu.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje ve vztahu k napadeným rozhodnutím obecných soudů zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Jak připomíná sám stěžovatel, pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí obecných soudů z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele.
8. Těžištěm sporu je prokázání existence půjčky mezi žalobcem a stěžovatelem. Zjevně se jedná o otázku skutkovou, její zodpovězení je nutně ztížené neexistencí jakéhokoliv přímého písemného důkazu o dané půjčce či předání peněz. Okolnosti celého "příběhu" jsou poměrně košaté, nepřehledné a ovlivněné vzájemnými vztahy mezi jednotlivými aktéry. Dá se také říci, že zúčastnění se mnohdy nechovali úplně logicky. Za těchto východisek stál nalézací soud před nelehkým úkolem, kdy se musel přiklonit na stranu jednoho ze dvou protichůdných vykreslení celé situace. Každopádně jak již bylo výše naznačeno, Ústavnímu soudu v žádném případě nepřísluší přezkoumávat skutkové závěry obecných soudů, už jenom z toho důvodu, že právě tyto soudy na rozdíl od soudu zdejšího dané důkazy provedly. Ústavní soud neshledává postup obecných soudů při dokazování za svévolný či neudržitelný. Závěr o reálnosti půjčky žalobce stěžovateli založil nalézací soud zejména na žalobcově držbě směnky vystavené paní L., žalobcově následných krocích při vymáhání peněz od paní L., doložené (emailové) komunikaci se stěžovatelem a chování ostatních osob. Stěžovatel také nijak nerozporoval výši půjčky, tedy že 82 tisíc Kč již bylo žalobci předáno. Se shodnými námitkami uplatňovanými stěžovatelem v ústavní stížnosti se již vypořádal odvolací soud, Nejvyšší soud je při jejich (opětovném) použití v dovolání považoval za zpochybňování skutkového stavu a odmítl se jimi zabývat. Posouzení zdejším soudem nemohlo z předestřených důvodů skončit jinak - pouhý nesouhlas s výsledkem sporu před obecnými soudy k úspěchu u Ústavního soudu nestačí.
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu