ECLI:CZ:US:2020:1.US.1337.20.1
sp. zn. I. ÚS 1337/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Ing. Petra Vokurky, zastoupeného JUDr. Josefem Novákem, advokátem, sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. března 2020 č. j. 78 EXE 5478/2018-83, spojené s návrhem na zrušení §15 odst. 5 věty první zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") zamítl jeho námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce.
2. Z usnesení obvodního soudu a příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora Mgr. Michala Suchánka, Exekutorský úřad v Praze 9, ze dne 14. 2. 2020 č. j. 220 EX 5249/18-134, připojených k ústavní stížnosti, vyplynulo, že na majetek stěžovatele je vedena exekuce k vymožení pohledávky oprávněné České spořitelny, a. s. Soudní exekutor, jímž byl původně JUDr. Milan Suchánek, kterému výkon funkce zanikl a exekuci nyní vede Mgr. Michal Suchánek, příkazem k úhradě nákladů exekuce uložil stěžovateli uhradit náklady exekuce ve výši 6 848 Kč sestávající z odměny soudního exekutora (5 660 Kč) a daně z přidané hodnoty (1 188,60 Kč). Odměna, jejíž celková výše činí 26 420 Kč, byla vypočtena z dosud vymožené částky a její část ve výši 20 760 Kč již byla určena dřívějšími příkazy.
3. Námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce obvodní soud ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl. Příkaz považoval za správný, se správně vyčíslenými a náležitě odůvodněnými náklady exekuce, které představovaly pouze odměnu exekutora, neboť náklady oprávněné a náhrada paušálně určených hotových výdajů vynaložených v souvislosti s prováděním exekuce činily 0 Kč. K námitce stěžovatele o ústavně nekonformním výkladu §15 odst. 5 věty prvé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, obvodní soud uvedl, že jde o ustálený výklad, který řeší situaci, kdy se exekutorský úřad uvolní a nově jmenovaný exekutor provádí dále činnost v neukončených věcech exekutorské i další činnosti. Exekutor jmenovaný do uvolněného úřadu plynule naváže na činnost svého předchůdce a pokračuje v jednotlivých činnostech svým jménem. Obvodní soud připomněl, že stěžovatel byl přípisem ze dne 10. 1. 2019 řádně vyrozuměn o převzetí vedení exekucí, resp. o převzetí exekučního spisu a byl informován o právu vyjádřit se k osobě exekutora. Podotkl, že právo žádat o změnu nově jmenovaného exekutora má pouze oprávněný, nikoliv povinný.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybnil postup obvodního soudu při aplikaci a interpretaci §15 odst. 5 věty první exekučního řádu a tvrdil, že je obvodní soud vyložil způsobem připouštějícím omezení jeho pravomoci rozhodovat o ustanovení osoby pověřené výkonem rozhodnutí. K návrhu oprávněné obvodní soud usnesením ze dne 12. 9. 2018 č. j. 78 EXE 5478/2018-18 pověřil výkonem exekuce JUDr. Milana Suchánka, jehož výkon pravomoci zanikl dne 31. 12. 2018. Aniž by došlo ke změně soudního usnesení, jiný exekutor začal ve věci rozhodovat tak, jako by byl řádně pověřen soudem, a požadoval za svoje úkony odměnu. Stěžovatel má však pochybnosti, zda samo převzetí spisu automaticky znamená vstup do všech práv a povinností, zejména ve vztahu k individuálně určenému a konkrétnímu výkonu rozhodnutí. Exekuční řád ani občanský zákoník výslovně neuvádí procesní právní nástupnictví osoby, která nastupuje do exekučního úřadu po osobě, jejíž výkon exekuční činnosti zanikl, přičemž výklad citovaného ustanovení zaujatý obvodním soudem odnímá z pravomoci soudu rozhodnout o ustanovení nového soudního exekutora. Změna pravomocného soudního rozhodnutí o konkrétním výkonu rozhodnutí pouhým administrativním zásahem (jmenování nového exekutora ministrem spravedlnosti) je podle stěžovatele nepřípustným zásahem do pravomoci soudu a práv účastníků exekučního řízení. Dlužník nemá možnost ověřit si, zda zánik výkonu exekuční činnosti původního exekutora a vznik oprávnění nového exekutora proběhl v souladu se zákonem, nemůže v takové situaci navrhnout změnu exekutora a je i jinak dotčen např. tím, že nový exekutor není povinen dodržovat dohody a postupy, které byly sjednány s předchozím exekutorem (např. sjednanou výši splátek). Podle stěžovatele koncepce citovaného ustanovení nepředpokládá možnost pokračovat v provádění výkonu rozhodnutí podle původního rozhodnutí soudu, když pověření původního exekutora zaniklo a novému exekutorovi se automaticky neobnovilo. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud ustanovení §15 odst. 5 věty první exekučního řádu zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ústavní stížnost cílí na rozhodnutí o nákladech exekuce ve výši, kterou lze ve světle jeho judikatury označit za bagatelní.
8. V případech věcí objektivně bagatelního významu (jde o částky nepřevyšující 10 000 Kč), Ústavní soud zpravidla ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o bagatelní částce odmítá, neboť takové rozhodnutí není obecně schopno založit porušení základních práv a svobod, resp. jeho zásah je zanedbatelný (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 185/98, usnesení sp. zn. II. ÚS 53/11 či usnesení IV. ÚS 1293/13, dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti takových sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
9. Úspěšné uplatnění ústavní stížnosti založené na tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces však Ústavní soud zcela nevyloučil. Opodstatněnost takového tvrzení shledal zpravidla jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální, či v případech, kdy ústavní stížnost překročila hranici bagatelnosti z pohledu kvantitativního či kvalitativního [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ze dne 25. 8. 2004 (U 43/34 SbNU 421) a další rozhodnutí v něm citovaná, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. III. ÚS 150/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 128/31 SbNU 149), nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583), nález sp. zn. I. ÚS 1980/08 ze dne 6. 1. 2009 (N 1/52 SbNU 3), nález sp. zn. I. ÚS 1744/10 ze dne 6. 9. 2010 (N 184/58 SbNU 613), nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
10. V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo rozpor jakéhokoliv charakteru, natož extrémního, bylo poznamenáno stopami libovůle či jinými pochybeními, která by odůvodnila jeho kasaci. Stěžovatel nikterak nezpochybnil výši celkové odměny soudního exekutora vypočtené z částky dosud vymožené pro oprávněnou, ani skutečnost, že její zbývající část bylo třeba určit příkazem k úhradě nákladů exekuce.
11. Zásah Ústavního soudu nemohl odůvodnit ani stěžovatelův nesouhlasný názor na aplikaci a interpretaci §15 odst. 5 větu první exekučního řádu, neboť Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zákonem předvídaný přechod uvolněného exekutorského úřadu na nově jmenovaného exekutora aprobuje (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1773/17 ze dne 8. 8. 2017, usnesení sp. zn. III. ÚS 3443/16 ze dne 4. 7. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1770/17 ze dne 25. 7. 2017 a další). Shodně s obecnou justicí respektuje, že jmenováním do uvolněného exekutorského úřadu vstupuje soudní exekutor do všech práv a povinností souvisejících s výkonem exekuční činnosti, k níž byl oprávněn původní exekutor, aniž by bylo třeba zvláštního (konstitutivního) soudního rozhodnutí. Účinky pověření (původního) exekutora vedením exekuce tak zůstávají zachovány a soud nemusí nově jmenovaného exekutora přebírajícího uvolněný exekutorský úřad nově pověřovat, což v případech přebírání někdy i řádově tisíců neukončených věcí představovalo potíže.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení. Současně z týchž důvodů a podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) odmítl akcesorický návrh stěžovatele na zrušení části zákonného ustanovení citovaného v záhlaví.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu